Kresčak-vítězství dlouhého luku nebo naplnění taktických principů?

26 srpna 1346 Eduard III král Anglie na hlavu porazil mnohem silnější vojsko Filipa VI krále Francie. Na francouzské straně padlo mnoho urozených mužů. Jaké jsou příčiny tohoto senzačního anglického úslěchu? Slohové cvičení na provařené téma.

Verzí této události je tolik, že si rozhodně nedělám nárok na nějakou univerzální pravdu.

A Mistr Sun pravil

Kdo nejdříve zaujme místo k boji
a tam svého protivníka vyčká
ten přivítá nepřítele odpočatý
Kdo zaujme místo později
přitáhne do boje nachvat
dorazí utrmácený a unavený

Před bitvou

Bitva je součástí sporu mezi Anglií a Francií o državy ve Francii, především o Gaskoňsko, Aquitánii a poloautomní Bretaň a Flandry. Dále si anglický král nárokoval francouzský trůn. Tento spor se vlekl s přestávakmi od r. 1337 do r. 1453 jako tzv Stoletá válka a skončil tím, že Anglie svá území na pevnině ztratila.

Ale nyní zpátky do r. 1346. V červnu se Eduard III vylodil v Normandii. Jeho operační cíl je nejasný. Buď rozšířit a upevnit své državy na pevnině. Nebo taky možná pouhý nájezd s úmyslem co nejvíce poničit svého protivníka a odtáhnout s bohatou kořistí, která by pomohla královské pokladně. Ta byla více než prázdná, v důsledku válečných výdajů byl král zadlužen. Dokonce se říká, že způsobil pád známé florentské banky Bardi, když odmítl dostát svým závazkům.

Francouzi invazi čekali a rozšiřovali armádu, ale silně je omezovalo, že netuší kde se protivník vylodí. Při tehdejší mobilitě jednotek a možnostech komunikace je to opravdu zásadní problém.  Nejistotě stran vylodění také nahrávaly současně probíhající bojové operace anglických spojenců ve Flandrech a Bretani. Jako nejpravděpodobnější se jevilo vylodění někde blízko spřátelených území Bretani či Aquitanii. t.j na západě či jihozápadě Francie. V Aquitánii také Francouzi udeřili.

Angličané se ale vylodili v Normandii u Saint-Vaast-la-Hougue(konečně známe důvod famozního úspěchu operace Overlord, Normandie je prostě na invaze vyzkoušená). Po vylodění se Angličané utkali jen se slabou domobranou, Francouzi neměli odpovídající válečnou flotilu a najatá janovská flotila, která by se mohla Angičanům postavit byla několik dní plavby daleko.

Co ovšem Francouzi udělat mohli a měli, ale dlouhodobě zanedbávali, bylo opevnění sídel. Nedostatečná a mizerně udržovaná opevnění měst v rovinatém terénu severní Francie z nich dělala snadné cíle. Eduardovi se za této situace docela dařilo,  než Francouzi dokázali soustředit svou brannou moc dobyl Caen a Ruen. Vojsko plenilo a rabovalo. Francie byla tehdy nejbohatším státem Evropy a kořist byla opravdu tučná. Jakmile se ale francouzská vojska konečně soustředila, Eduard III neměl šanci se této síle postavit.

Francouzi měli kromě vlastních vojáků, i spojenecké jednotky Carla Grimaldiho z Janova a Jana Lucemburského(jinak protože tehdy nefungovala vojska na národním principu lze očekávat přítomnost vojáků z celé Evropy) Na dobytí Paříže tváří v tvář sílícímu francouzskému vojsku se nedalo ani pomyslet. Eduard vyzval naoko svého protivníka k bitvě dle rytířských pravidel, ale byla to jen léčka k odlákání pozornosti, ve skutečnosti jediné rozumné co se dalo udělat bylo se stáhnout se s bohatou kořistí.

Začal závod armád. Eduard ustupoval na sever, kde by ho vyzvedla jeho flotila, nebo  se mohl uchýlit do spřátelených Flander.

Eduard nedokázal udržet nad Filipem náskok, dopředu vyslané malé jednotky a domobranu sice dokázal vždy porazit, ale na rychlosti mu to nepřidalo, musel dokonce opustit některé vozy se zásobami. Při překračování řeky Sommy málem nezůstalo jen u menších srážek a Francouzi dostali šanci ho rozsáhle napadnout, ale svou šanci nevyužili.  Nakonec se rozhodnul bojovat s hlavními francouzskými silami. Po průzkumu si vybral vhodné místo ke svedení obranné bitvy u vesnice Crécy, česky Kresčaku. Jeho rozhodnutí bylo zřejmě ovlivněno tím, že spojenci ve Flandrech prohráli s Francouzi a flotila zatím nebyla na místě.

Eduard zvolil postavení na okraji mírně zvlněné pláně v zemědělské krajině, kde byly pole, louky a vesnice oblopené sady. Svou armádu rozestavil v poklidné atmosféře na nízkém návrší nad vesnicí Kresčak. Malý les u Kresčackého dvorce mu zčásti kryl týl a pravé křídlo  u dvorce zbudoval tábor nejspíše chráněný vozy. Po pravé straně bylo mělké údolé říčky Maye. Krajina byla dost otevřená. 

Na místo dorazili Angličané 25. srpna navečer, svůj časový náskok armáda využila naplno. Když dopoledne 26 srpna dorazili Francouzi, stála proti nim připravená a odpočatá armáda. 

Angličané neměli čas vybudovat skutečné polní opevnění, ale před svým postavením vykopali množství drobných jamek cca stopu na stopu, které dokázaly zpomalit jízdu, dále je pravděpodobné, že některé části postavení byly proti jízdě chráněny šikmými zašpičatělými kůly.Armáda zaujala klasické symetrické postavení dvě křídla+střed.

Angličané měli i několik děl(pět asi) ale význam těchto tehdy velmi nedokonalých zbraní byl více psychologický, než cokoli jiného.

Počty bojovníků, kteří stáli proti sobě nejsou moc známé, Angličané byli přečísleni zhruba 3x, uvedné odhady jsou spíše z těch menších.

Angličané měli snad cca 9000 mužů. 5500 lučištníků, 2250 těžkooděnců a 1250 kopiníků.  Angličí pěšáci byli známí svou tvrdostí a muži ze zaostalých keltských oblastí Walesu,Cornwalu a Irska byli považováni za brutální i samotnými Angličany

Francouzi měli snad kolem 27 000 mužů. 6000 elitních pěšáků- Janovanů, většinou kušečníků, 7000 těžkooděnců, 13000 domobranců, to byla hůře vybavená a vycvičná pěchota, navíc bez pravidelného žoldu, v zásadě nepříliš kvalitní jednotky.

Pohled z návrší nad Kresčakem dnes, opravdu to není žádný sráz.

Bitva

Francouzská armáda byla unavená přesunem, nebyla dobře sešikována a i když měla výraznopu převahu, stále nebyla  kompletní. Útvary se sestavovaly narychlo jak postupně přicházeli bojovníci. Za této situace by vyčkávání přineslo Francouzům zvýšení bojové kapacity, zatímco Angličané už byli připraveni a druhý den by nebyli připraveni nijak více.

Ovšem cílem Angličanů bylo uniknout do bezpečí v co nejlepší kondici. Cílem Francouzů bylo rozdrtit anglickou armádu. Francouzi chtěli konfrontaci a Angličané se jí spíše chtěli vyhnout.

Filip si mohl v zásadě vybrat mezi třemi rozhodnutími: Zastavit, vyčkat do druhého dne, zorganizovat a připravit své síly, ale jinak nedělat nic. Nebo pokusit se blokovat Angličanům ústup, aby se nemohli odpoutat a jak bude armáda připravena, tak se rozhodnout podle situace(bitva, pokus o obléhání postavení apod) A nakonec třetí možnost: zaútočit. Útok však znamenal udeřit s nedostatečně připravenou armádou proti odpočaté armádě, která se bude bránit v připravených pozicích. To vše, když už nezbývalo dost času denního světla a tma tehdy znamenala obrovskou překážku pro bojové akce, proto také bitvy začínaly obvykle ráno nebo dopoledne.

Porada byla bouřlivá, zkušení válečníci údajně zastávali názor, že bitvu bude třeba svést až další den. Názor českého krále neznáme, ale jako zkušený válečník pravděpodobně i on doporučoval vyčkat.  Ovšem řada Francouzských šlechticů byla velmi bojovně naladěna a chtěla udeřit ihned a nebyli k udržení. Jistě působily  emoce, jejich země byla napadena nájezdníky a už se nemohli dočkat, až je ztrestají. Stejně tak mohla působit touha po válečné slávě a jistota převahy nad protivníkem. Horkokrevní rytíři se domnívali, že se s neurozenou anglickou pěchotou vypořádají raz dva a anglická obrněná jízda nebyla moc početná. Názory Filipa nejsou jasné, různé knihy je popisují různě, ale král Francie nebyl nijak velký válečník, byl spíš mazaný politik. A tak lze čekat, že Filip spíše naslouchal zkušeným velitelům, ve spojení s jeho opatrností lze spekulovat, že chtěl spíše bitvu odložit. Zřejmě kolísal, jak probíhala bouřlivá výměna názorů a odtud by mohly pocházet protichůdné zprávy o jeho názorech.  Nakonec Filip rozhodl zaútočit, snad i proto, že viděl, že by bojechitvou armádu stejně nezadržel. A my vidíme první velký problém, Filip neměl svou armádu pod plnou kontrolou.

Francouzská armáda byla znevýhodněna tím, že bude útočit na připravené pozice, terénem který zvolil protivník, nebude odpočatá, bude sešikovaná ve spěchu a navíc bude mít omezený čas do tmy.  

Za této situace Filip vydal rozkaz k útoku své elitní žoldnéřské pěchotě, Janovanům. Jejich velitel protestoval u Hraběte Alencolna velitele pravého křídka a poukazoval na únavu svých mužů a jejich nedostatečnou připravenost, jejich pavézy(velké těžké štíty) zůstaly vzadu na vozech, Janovanům tak chyběla ochrana proti střelbě protivníka. Další těžkostí Janovanů byly navlhlé tětivy kuší ,které dramaticky snižovaly výkon zbraní. Není jasné, kdy déšť nastal, je zřejmé, že byl nečekaný a vydatný. Jestli už velitel Janovanů při rozhovoru s hrabětem věděl, že kuše jsou vlhké, nebo jestli pršelo přímo během příprav k útoku nevím. Velitel janovanů se svou stížností neuspěl a žoldnéři se sešikovali s úmyslem střelbou narušit sestavu protivníka a připravit tak prostor pro útok jízdy. Stříleli do svahu, proti slunci a jejich zbraně měly snížený výkon, hned první salva byla příliš krátká, neškodně skončila v poli. Angličané okamžitě odpověděli intenzivní a účinnou střelbou luků. Narozdíl od kuše se dá tětiva z luku bleskově sejmout a udržet suchá na těle, či pod kápí nebo čepicí, takže Angličané měli své zbraně v pořádku. Bez ochranných pavéz a bez možnosti účinně odpovědět střelbou byli Janované rychle decimování, jednotka se rozpadla a začala ustupovat z boje.

Do boje vzápětí po porážce Janovanů vstoupilo pravé křídlo francouzské armády, těžká jízda pod vedením hraběte Alencona se převalila přes ustupující Janovany, to se zřejmě neobešlo bez zmatků výsledkem byla zřejmě skrumáž, kterou někteří dokonce interpretují tak, že jízda napadla Janovany pro údajnou zradu. Dostat těžkou jízdu před pěšáky byl obecně problém a tady to bylo umocněno tím že pěšáci ustupovali ve zmatku a pod střelbou protivníka. Pro nás to znamená, že francouzská armáda nedokázalo použít kombinaci zbraní. Navíc to bylo v situaci, kdy střelecký útok dokonale selhal, původní úmysl narušit sestavu protivníka nevyšel, jízdu tedy netlačil čas, ale přesto vyrazila kvapně, ve chvíli kdy jí Janované stáli v cestě. Vlastní jízda tak dokončila rozklad jednotky a zhatila šanci, že  by se třeba vojáci mohli znovu zformovat a ještě nejak zasáhnout do bitvy. Filip vyslal do boje výrazně oslabenou jednotku, ta byla vzápětí pro bitvu ztracena, aniž by způsobila protivníkovi škody.  Je otázkou, jestli by v tomto okmažiku, po vyřazení elitní pěchoty, nebylo lépe plán bitvy přehodnotit, ale něco takového by asi ve středověké armádě nebylo možné.

Jízdní útok, pravděpodobně narušený skrumáží s Janovany směřoval do mírného promoklého svahu deštěm šípů, které přicházely obloukem shora. Šípy také přicházely z více směrů, což snižovalo možnost krýt se štítem. Terén ještě ztížený oněmi drobnými jamkami zpomaloval rychlost útoku. Nahoře čekali na tehdejší dobu nezvykle dobře zorganizovaní a odhodlaní pěšáci. Není jasné jestli se útok rozpadnul pod intenzivní střelbou, ještě před anglickou linií, nebo jestli se rozbil až o pěší těžkooděnce a kopiníky, kteří chránili lučištníky. Ani lučištníci nebyli bezzubí, bývali vyzbrojeni sice dost nestandartně ale minimálně dlouhý nůž vlastnil každý a tvrdostí a odhodláním doháněli nedostatečné vybavení. Jízdní útok byl odražen s velikým ztrátami.

V situaci, kdy byli masakrováni Alenconovi muži zaútočilo levé křídlo francouzské armády, vedené králem Janem Lucemburským. Útok byl veden proti pravému křídlu, vedeném mladičkým Eduardem "Černým princem"(fakticky zřejmě veleli pobočníci) Přišel rozhodující moment bitvy. Smíšené jednotky z různých částí Evropy pronikly přes postřelovanou oblast a prolomily se do anglické sestavy. Došlo k intenzivnímu boji zblízka Angličané s obtížemi úder odrazili, nemusí to být pravda, ale zdá se že několik set(tři sta?) anglických těžkooděnců přitom padlo. Byl ohrožen i syn Eduarda III, Eduard "Černý princ" snad krátce padla i anglická korouhev(ale tu mohl skrýt i někdo z pricovy družiny, aby ho ochránil). Zle tísněným jednotkám pomohl hrabě z Arundelu, zřejmě napadnul Lucemburkovu divizi zboku a Angličané se udrželi, český král, tehdy již slepý padl, bitva byla prakticky rozhodnuta.

Francouzi pak podnikli ještě dalších minimálně třináct(?!) jízdních útoků. Beze změny taktiky či nějakého pokusu o překvapivý manévr. Je možné spekulovat, že některé z nich byly jen naznačené např s úmyslem vyprovokovat protivníka k porušení formace, nebo odvést pozornost při zachraňování raněných. Francouzská armáda opakovaně útočila stále stejně, ačkoli tento způsob útoku opakovaně selhal.  To svědčí o mimořádném odhodlání a individuálních schopnostech francouzských rytířů. A také o jejich mizivé taktické vyspělosti.

Nevíme přesně jak situace vypadala, ale po odražení druhého útoku by možná měl velitel jako prioritu mít zachování své armády jako bojeschopné síly a stáhnout se, posily byly na cestě a protivník měl větší obranné než útočné možnosti,  anglická armáda byla převážně opěšalá a hlavní údernou silou té doby byli těžkoodění jezdci. Nicméně tehdejší taktika nebyla na takové úrovni, aby se armáda stále ještě silná a bojeschopná spořádaně stáhla z bojiště, přešla do obrany a třeba vyprovokovala protivníka k neuváženému odkrytí se.

Jakmile byla Franouzská armáda dostatečně devastována. Byli na anglické straně z týla přivedni koně a těžkooděnci nasedli, Angličané postoupili a udeřili na pozici francouzského krále na druhé straně údolí. Filip s malou skupinou mužů musel nakvap opustit bojiště lehce raněn. Angličané již za počínající tmy dočistili bojiště, Eduard nechal zapálit větrný mlýn, aby zajistil alespoň trochu světla.  Prchající Filip se uchýlil se do hradu Labroye. O znovuzformování francouzských jednotek se nikdo nepokoušel. 

Angličané věděli, že jejich vítězství je vzhledem k síle Francouzů malý zázrak a nebylo vůbec jasné jaké síly jsou ještě na cestě. Byla tady možnost, že se přeživší spojí s posilami, znovu zformují a druhý den by je mohlo čekat nepříjemné překvapení v podobě další armády. Zůstali tedy i přes noc sešikováni v postavení. O pronásledování se ani nepokoušeli, král ho zakázal. Ale francouzský odpor byl zlomen, druhého dne na místo dorazila ještě asi dvoutisícová jednotka domobrany a tu lehce Angličané rozprášili a zahnali na útěk. Eduard zvítězil a v klidu mohl odtáhnout i se svou kořistí. Pro Francouzské rytířstvo to byla nejenom vojenská katastrofa ale i mezinárodní ostuda a ztráta sebedůvěry. Počty padlých jsou neznámé. O Francouzích lze najít vše od několika tisíc z toho cca 1500 šlechticů až po 28 000 mužů z toho 12 000 šlechticů. Angličanů prý padlo několik set a z toho docela velká část těžkooděnců, protože boj zblízka na levém křídle byl opravdu lítý.

Kresba kušečníků s ochrannými pavézami, ty Janovanům v boji opravdu hodně chyběly.

Příčiny Francouzského selhání

Spekulace o Kresčaku jsou populární disciplína, což je umožněno tím, že jen mlhavě víme co se tam vlastně stalo. Jde o příklad katastrofálního vojenského selhání, porážky slabším protivníkem. Jde o případ selhání, které je způsobeno souhrou dílčích příčin. Nastíním svůj pohled na věc a uvedu hlavní faktory které podle mě zapůsobily.

Přijetí podmínek protivníka. Francouzi bojovali přesně podle partitury napsané Angličany, nechali je zvolit si místo a udělali přesně to, co se od nich čekalo. Velitel Francouzů by měl spíše uvažovat jak svého protivníka vylákat nějakou diverzí, udeřit z nějakého jiného směru, nebo prostě nepřijmout výzvu.

Je potřeba ale vnímat atmosféru doby, tehdy byla válka zčásti formalizovaná a ještě nebyly výjimkou dohonuté bitvy rytířkých armád podle čestných pravidel na pevném rovném bitevním poli, tak aby nikdo nebojval proti slunci. Lest, klam,  nečekané údery a manévry středověké armády moc nepoužívaly a ani moc neuměly

Neukázněnost .  Filip neměl svou armádu plně pod kontrolou, nefungovala hierarchie velení, tak se jeho armáda podobala spíše tažení spojených armád. Bez jednotného velení, kdy Filip musel brát ohled na nálady svých horkokrevných rytířů se těžko vymýšlí nějká taktika.

Zato Eduard měl své vojsko pod mnohem lepší kontrolou, jeho vojáci byli totiž neurození muži s pravidelným žoldem, nebo smluvně najatí šlechtici, nemluvě o tom, že byli na cizím území a byli v tom všichni spolu. Neurozeného při porážce, či  zajetí nic dorého nečekalo kdežto šlechtici se zajímali kvůli výkupnému. Ale u Kresčaku to až tak neplatilo, Francouzi rozvinuli zlatou zástavu Oriflamme, jako signál že nebudou bráni zajatci.

Terén Angličané stáli na kopci. Nazývat tento mírný pahorek kopcem je skoro přehnané, ale nejspíš právě jeho mírnost byla podle mě velmi zákeřná. Kdyby tam byl opravdu větší svah rytíři by do kopce proti řadám pěchoty asi neútočili, znali své možnosti. Mírný svah naproti tomu vyvolával dojem, že to půjde, ale ve skutečnosti zpomaloval Francouzské jezdce.

Počasí Bylo tou pověstnou náhodou, co přeje připravenému. Střelecky zneschopnilo Janovany a zpomalilo obrněnou jízdu. A opět, jistě to zdánlivě nevypadalo dramaticky. Rytíři byli sice bídní taktici, ale inividuálně to byli školení bojovníci, do beznadějného terénu by asi nešli. Určitě si to nepředstavujme, že se franouzští rytíři topili bahně.   

Dlouhý luk. Důležitý, ale nikoli rozhodující faktor. To co Francouzům zlomilo vaz je více neznalost dlouhého luku než samotná přítomnost této zbraně na bojišti. Dlouhý luk má pravěpdobně v bitvě účinný dostřel kolem 150m, (lukostřelci v Anglii trénovali až na cca 225m)  a proti útvarům až přes dvě stě. Podle různých zmínek se dá proražení kroužkové zbroje, převažující ochrany v té době, očekávat na 50m v extrémním případě i 100m. S pláty si longbow téměř nedokáže poradit, když tak, jen na velmi krátké vzdálenosti. Dlouhým lukem se dá vystřelit nemířeně(při hromadné střelbě proti útvarům)  cca 12X za minutu nebo až 6 mířených šípů za minutu, na rozdíl od kuše, která dokáže vystřelit 4-6X( těžká kuše s vrátkem jen 2x)Napínání vrátkem je o dost pomalejší, než hákem na opasku.

Francouzi nečekali tak velký účinek a hustotu střelby, což vedlo k úporným pokusům prostě střelbou projet. Také, když víme jak se věci měly, bylo rozhodnutí vyslat vpřed janovské kušečníky bez odpovídající ochrany pavézami holé šílenství. I kdyby jejich kuše byly v pořádku, stále by byli mnohonásobně přestříleni. Kuše má proti dlouhému luku šanci, pokud využije svůj větší dostřel přesnost průbojnost a také pokud jsou bojovníci adekvátně chráněni proti šípům druhé strany.

Faktem je, že získávání a nakládání s informacemi tehdy nebylo ani snadné, ani na dobré úrovni. Filip asi neodebíral Jane´s Weapons, kde by si o vzestupu dlouhého luku přečetl a podle toho svou armádu vedl.   

Dlouhý luk byl podstatně výkonnější, než tehdejší válečné luky na pevnině. Jde o velmi jednoduchou zbraň z jediného kusu, obvykle z tisu(bílý jilm, jasan, ořech). Dřevo jako přírodní kompozit má horší parametry, než vrstvený kompozit, který se používal na východě. Dřevo vydrží menší průhyb, a také se nedají vytvarovat reflexní ramena luku. Reflexní tvar ramen při velkém průhybu zbraně zachovává správný převod sil a  tím účinnost zbraně. Z těchto dvou důvodů musí být zbraň velmi dlouhá, často delší než výška bojovníka, ale je to zbraň pěšáka,  tak délka nevadí a tehnologická jednoduchost ho předurčuje k hromadné produkci bez zvláštních nástrojů. Nátahová síla bývala  různá a podle  střelce. Nicméně podle mlhavých zmínek z knih a  netu se domnívám, že i ty slabší měly alespoň 80 liber dobrý střelec míval cca 120-140 prý existovaly kusy s nátahovou silou monstrozních 200 liber.

To co dělá z dlouhého luku tak výkonnou zbraň je ovšem sám lučištník.  Zbraň vyžaduje  značnou sílu a letitý cvik. Angličtí králové proto mohutně podporovali lukostřelbu jako národní sport. Kušečníka lze naverbovat, aniž by kdy viděl kuši. Během pár měsíců výcviku lze naučit kuši používat prakticky každého a je možno ho  vyslat do války, lučištníka však takto získat nejde.          

Kombinace zbraní   Angličané měli vyspělejší taktiku a  používali kombinaci zbraní, zatímco Francouzi ne. Velkým problémem tehdejší šlechty, která byla současně velitelským  kádrem byla neomezená důvěra v sílu obrněné jízdy. Útok řady rytířů bok po boku, s čtyřmetrovými kopími jistě vyvolával srach už tím,  jak  vypadal a po v ranném a vrcholném středověku obvykle dokázal  pěchotu smést. S potřebným věděním, výcvikem a disciplínou však nebyl problém postavit pěchoní jednotky, které dokázaly  vzdorovat, dokonce i v otevřeném poli.

Pěchota k tomu musí být vybavena střelnými zbraněm(luky, kuše) nebo alespoň vrhacími zbraněmi(vrhací kopí, sekery...) musí být zkrátka schopná ohrozit jezdce na  distanc, aby vyrovnala rozdíl v pohyblivosti.  Dál musí mít dřevcové zbraně( kopí,halapartny, sudlice, píky) aby vyrovnala výšku jezdce nad pěšákem a zabránila tomu, že  je koně prostě rozdupou. A nakonec musí udržovat formaci, aby jezdci útočili proti sestavě ježící se dlouhými zbraněmi a nenaháněli po poli jednotlice. Staticá obrana(jámy, kůly, vozy) a využití terénu dále zlepšuje možnosti.    Ve čtrnáctém století se karta zvolna obracela, po dlouhých letech, kdy jízda působila jako nejmocnější úderná síla se začínaly objevovat pěší jednotky, které jízdě odolaly. Začínal konec rytířů, který měl být později dovršen nástupem palných zbraní.  

Angličané rozestavili své lučištníky tak, aby všichni  mohli střílet obloukem,  přidali další pěšáky, aby je ochránili při střetu s jízdou. Jednak kopiníky a především Eduard nechal své obrněné jezdce sesednout a bojovat opěšale. Dále přidali statickou obranu, jamky ke snížení rychosti jízdy a zřejmě i kůly. Nám se to dnes zdá jako triviální nápad, ale tehdy to bylo velmi progresivní. Těžkooděnci nejen, že mohli vemi účinně ochránit celistvost lukostřeleckých útvarů, a lučištníci tak stříleli až do poslední chvíle, ale přítomnost urozených rytířů musela dobře morálně zapůsobit na prosté pěšáky. Naopak Francouzi vlastní jízdou dokonali rozklad svých nejlepších pěšáků.

Zarputilost   Během bitvy zřejmě nastal moment, kdy  bylo zřejmé, že je ztracena, asi po neúspěšném průlomu po levém křídle. Na vítězství nebylo ani pomyšlení a jediné rozumné bylo snažit se armádu zachránit  jako bojeschopnou sílu. Spořádný ústup je  jedna z nejtěžších vojenských činností a ve středověku se ústup rovnal útěku. Ale i útěk v pravý čas by zachránil mnoho bojovníků. Angličané měli všechny  důvody, proč to s pronásledováním nepřehánět. Uniknuvší bojovníky by bylo možno znovu zformovat jako fungující  jednotky, vždyť ještě byly na cestě nějaké posily. Ovšem toto zřejmě bylo mimo duševní obzory středověkého rytířského válečníka, kde čest a chrabrost stály nad taktikou a uměním velet. Tak se Francouzské útoky opakovaně rozbíjely o anglickou sestavu a až se útočníci vyčerpali Angličané jejich zbytky snadno smetli z pole. Porážka byla Francouzi vnímána jako příliš drtivá, než aby se někdo pokusil o organizaci dalšího odporu. 

Pokud se snažíme shrnout důvody francouzského selhání, dají se shrnout do  prohlášení, že měli špatnou taktiku. Francouzské útoky však neprobíhaly nějak výrazně zmateněji, než v jiných tehdejších armádách. To spíše Angličané byli na svou dobu nezvykle sehraní. Eduard měl svou armádu dobře zorganizovanou a vedl ji s nemalým vojenským vtipem.

Zrovna bylo období rozvoje nových vojenských postupů, obrněná jízda začínala ztrácet na významu. Takže lze říci, že Francouzi zkrátka válčili zastarávajícím způsobem.  

Smrt Jana Lucemburského, selhání válečníka, stylový odchod rytíře, nebo sebevražda?

Skon "krále cizince" bývá interpretován různě. Asi nejpopulárnější jsou různé variace na příběh, který původně přišel z Froissartovy  kroniky. Na sklonku bitvy údajně slepý král  pronesl  legendární :Toť Boh dá nebude, by král Český z boje utíkal(sic). S malou družinou rytířů pak vyrazili ztřeštěně proti šikům protivníka, kde všichni našli hrdinskou smrt. Jan skoro česky neuměl a za Čecha se skoro určitě nepovažoval, takže se prohlášení obvykle zpochybňuje.

Jakkoli to zní šíleně s přihlédnutím k chápání rytířké cti to není úplně nepravděpodobné. Filipa prý také museli důrazně požádat aby opustil bojiště, v podstatě ho prý museli odtáhnout, zbývala mu jen hrstka mužů. Zkáza franouzských rytířů třeba mohla Jana vést k takovému hnutí mysli, že vyrazil na svou poslední zteč...  Teorie čestného odchodu zmrzačeného rytíře, který už dosáhnul vše není z hlediska tehdejší morálky nepravděpodobná. Ovšem dost koliduje s pověstí Jana jako velitele, který dbá o své muže. Obětoval by král svou družinu pro takové gesto?

Janův syn Karel pole opustil, zřejmě v poměrně časné fázi bitvy, osobně tipuji že po nebo během katastrofy na levém křídle, kde možná i bojoval. Ale ono není jasné jak se přesně zapojil do boje, ale utrpěl lehká zranění. Podle mě by jako muž s většinou života před sebou neměl mít problém bitevní pole opustit, ale podle některých historických dokumentů(mám z diskuse) ho také museli doslova odtáhnout. Jestli to bylo před, nebo po Janově smrti také není jasné.

Jan byl vážená osobnost a velký válečník. Byl aktivní po celé tažení, počítalo se s ním zřejmě jako s velitelem obrany Paříže, jako jeden z mála si zajišťoval řádný průzkum. Byl Filipem velmi uznáván a i když nepřivedl velký kontingent stačila jeho osobní reputace. Na vítězství Francie měl zájem osobní i politický.(Francie by mu pak mohla pomoci ve sporu s Ludvíkem Bavorem) Rozhodně měl co ztratit a v období před bitvou se nechoval jako nějaký zlomený člověk co myslí na sebevraždu. Na pomoc přijel se svým kontingentem, protože byl zrovna nablízku v Trevíru, bylo těsně po úspěšném zvolení jeho syn Karla císařem římským. Hrozilo, že bude nutno Karlovy nároky hájit právě proti Bavorovi, který byl stále ještě fakticky císařem byť formálně kurfiřty sesazen.  Jan byl tedy aktivní, takže možná efektní gesto rytíře, ale sebevražda je hodně nepravděpodobná.

Jednou variantou je že Jan byl po většinu bitvy poněkud stranou s malou družinou rytířů, ale opravdu by tento věrný a ctěný spojenec Filipa a velký válečník zůstával stranou? Kdo ví... 

Současná převažující interpretace je, že tento významný rytíř a spojenec Francie velel levému křídlu.  V okamžiku útoku zdaleka bitva nebyla rozhodnuta a úder po levém křídle ji mohl zvrátit. Jan si účast na útoku musel asi doslova vytrucovat. Lze si představit, že nebyl schopen jen tak naslouchat bitevní vřavě, když je bitva ohrožena. Jeho účast navíc mohla zvýšit morálku. Do bitvy by pak vyjel obklopen množstvím bojovníků a v nejlepší dostupné zbroji, která ho výborně chránila před šípy.

Podle kosterního nálezu byl král bodnut do zad a smrtící rána byla do očnice trojbokou zbraní. První poranění nejspíše král utrpěl v sedle. Vzhledem k úhlu se obvykle spekuluje na  bodnutí kopím od pěšího bojovníka, staré ilustrace ukazují i na možnost, že ho do zad bodnul jiný jezdec dýkou, když byl skoněn v sedle, podle mě mohlo jít i o zoban válečného kladiva. Druhá a smrtící rána byla podle svého tvaru zasazena štíhlou dýkou zvanou misericordia(milosrdenství), název vystihuje účel, zbraň se používala k dobití raněného, ke zbavení utrpení. Často v textech čteme formulaci "dobit nějakým pěšákem" což evokuje tak nějak neokázalý  odchod velkého rytíře, ovšem misericordia s trojbokou čepelí byla zbraní urozených válečníků. Takže raněný král byl nejspíše zabit  pěším rytířem, kterých bylo v bitvě mnoho. Rázné bodnutí skrze hledí přilby mu přineslo rychlou a čistou smrt válečníka. Sporná jsou sečná zranění na prstech, která se interpretují jako posmrtná kvůli zbraním a prstenům. Ovšem nejsou typická pro tuto situaci a mohou být také klidně z bitvy.

Existují pověsti, že Jan zemřel až ve stanu Eduarda "Černého prince", ale příběh o tom, jak princ poskytuje milosrdnou smrt svému smrtelně raněnému nepříteli, by podle mne zapadnul jen těžko.

Jan Lucemburský jel do bitvy se znamením tří(supích-nejspíše) per a heslem "Ich dien"- "Sloužím", nikoli pod českým erbem. Toto nekteří považují za další známku toho, že král jel do bitvy zemřít. Symbol a heslo pak přešel na Černého prince(možná mu je otec předal poté co je sňal s přilby mrtvého krále) a tři zlatá pera a heslo se dostala na erb princů z Walesu a postupně erb pronikl i jinam , dodnes tento symbol známe ze znaků některých britských vojenských jednotek, rugby i od skautů.

Smrti Jana želely obě strany, jeho tělo bylo omyto ovinuto plátnem a převezeno do Lucemburska. Dalším králem který padnul na straně Francouzů byl Jaime II, král mallorský

Žádný z českých králů nebyl nikdy v bitvě zajat a žádný se nikdy v boji nevzdal

Spekulovat lze dlouho. Osobně mi jako nejpravděpodobnější popis Janovy smrti připadá, že šlo o selhání válečníka. Jistě, Jan jel do bitvy s vědomím, že jeho syn je zajištěn. Určitě byl dlouhodobě mrzutý ze své slepoty a tak byl ochotný hodně riskovat. Zdá se však, že jeho útok byl adekvátní situaci a mohl bitvu zvrátit. Prý se dodnes v okolí Kresčaku občas říká : Pevný jako slovo českého krále.

Poučení z Kresčaku

Francouzská katastrofa nám má co říci dodnes

Většina velkých nenáhodných selhání má svůj rodokmen, více dílčích příčin, více věcí funguje jen částečně. U Kresčaku to byla únava, spěch, bitevní pole do kopce, víra v obrněné jezdce, nepřipravení střelci etc

To, že máte velkou výhodu neznamená, že přestanete hledat další cesty jak se zvýhodnit. Francouzi se spolehli čistě na svou početní převahu.

Pokud je to jen trochu možné, nenechejte při konfrontaci opozici, aby stanovila pravidla. Francouzi bojovali podle anglického scénáře.

Naslouchejte svým podřízeným, ne vždy je konstatování, že něco nejde pouhá výmluva. Vyslání Janovanů navzdory stížnostem jejich velitele znamenalo ztrátu této cenné jednotky.  

Buďte otevření i možnosti porážky.  Jakkoli je to těžké rozpoznat, jakkoli budete rušeni hlasy o zbabělosti a poraženectví, přesto se snažte rozpoznat, kdy je věc ztracena. Protože, kdo uteče dnes, přežije a tak může bojovat zítra.

Pokud vše selhalo, seberte co vám zbylo a jděte dál, zkáza nesmí zlomit vaši vůli pokračovat. Filip mohl zkusit zorganizovat alespoň nějaké jednotky přeživších bojovníků bylo zřejmě docela dost.

Článek je průběžně mírně upravován, jak v něm nacházím já a diskutéři drobné chyby,  takže děkuji za případné další podněty.

Požité knihy:David Nicole: Kresčak 1346 Triumf dlouhého luku, Marc Ferro Dějiny Francie, Petr Klučina: Zbroj a zbraně. A intenzivní surfování netu.