Hirošima, Nagasaki a princip odcizeného dopisu.

Další článek o neveselých aspektech druhé světové a jak už to u podobných věcí bývá, bude to drobátko suché :-) Po letech tedy navazuji na "Půvaby strategického bombardování"

Hirošima, Nagasaki a princip odcizeného dopisu.
Atomová bomba nebylo žádné "velké rozhodnutí". Byla použita ve válce a pro vaši informaci, mnohem víc lidí zabily zápalné bomby v Tokiu, než za kolik je zodpovědné svržení atomových bomb. Byla to zkrátka jen další silná zbraň v arzenálu spravedlnosti. Svržení bomb zastavilo válku, zachránilo miliony životů.  Harry S. Truman, 1959, Columbia University, New York

Stávám se smrtí, ničitelem světů.
J. Robert Oppenheimer cituje z 2000 let staré hinduistické knihy Bhagavadgíta v okamžiku prvního testu atomové bomby
Problém našeho času není atomová bomba, ale srdce člověka
Albert Einstein

Pokud strategická bombardovací kampaň v Evropě vyznívala chvílemi poněkud rozpačitě, neb byla provázena značnými ztrátami a její výsledky zůstávaly často za očekáváním(celkově je ale její přínos k vítězství nad Třetí říší nesporný) tak v Japonsku to probíhalo o něco jinak.Američané v závěrečné části střetu s Japonskem excelovali hned ve dvou velmi nerytířských oborech, to jest ponorkové válce a bombardování měst. Obojí je při správném použití z principu výborná cesta, jak ničit nepřátelskou logistiku a výrobu, válečným strojem se útočí na špatně chráněné civilní stroje, budovy nebo lidi. Jak ponorky tak bombardéry byly samozřejmě posílány i proti čistě vojenským cílům, ale nebylo to těžiště jejich nasazení.Ten větší a drtivější úder na japonské hospodářství přišel z pod hladiny, Japonsko bylo a je silně závislé na dovozu. Američtí ponorkáři uspěli v podobném úkolu, kde selhali ti němečtí, Dönitzovi , když se snažili vyhladovět Velkou Británii.Ke dnu šly miliony brutto registrovaných tun, až se stav dostal do fáze, kdy se dobré cíle staly vzácnými. Tedy ne že by americké ponorkové loďstvo bylo nějak lepší než německé, jen zkrátka narazilo na slabou protiponorkovou obranu.  A s bombardovací kampaní to bylo podobné. Opravdu skvělé vojenské výsledky jsou dosaženy tehdy, pokud silné jednotky udeří proti slabé obraně a je jedno jestli toho dosáhnete lstivostí, dokonalou organizací, pokročilostí svých technologií, prostou početní převahou, nebo vším dohromady.První americký nálet byl proveden v dubnu 1942. Šestnáct bombardérů B25 odstartovalo z letadlové lodi Hornet proti Tokiu a jiným japonským městům, každý nesl přibližně jednu tunu bomb. Letadla se úspěšně dostala nad své cíle a shodila pumy. Tím to dobré pro letce skončilo. Plánované přistání v neobsazené části Číny vůbec nevyšlo. Při rychle se horšícím počasí a prázdných nádržích nakonec posádky přistály nouzově, nebo vyskočily padáky, mnozí v části oblastech okupovaných Japonci, jedno letadlo přistálo v SSSR, kde byla posádka internována.  Celkově Američané ztratili všechna letadla, tři muži padli při akci, osm padlo do zajetí, ze kterého se vrátili čtyři.A navíc se Japonci vybili na čínských civilistech. V rámci pátrání po amerických letcích a prevenci případné podpory americké aktivity zahájili vojenskou kampaň v provinciích Zhejiang a Jiangxi, kde krom jiného(okupace, ničení přistávacích ploch apod) přímo v souvislosti s pátráním po Američanech pobili tisíce civilistů. Nakonec byl účet za akci asi čtvrtmilion Číňanů celkem, většinou civilistů, přičemž svou práci vykonaly i epidemie šířené Japonskou armádou.Celkově by se tedy na první pohled první US nálet jevil jako naprostá katastrofa, neb škody byly zanedbatelné, ztráty na letounech absolutní, náročnost celé operace obrovská.(B25 se k operacím z letadlových lodí nehodil, byl na to moc velký, a mohl z ní pouze vzlétnout ale už ne přistát, Japonci ani nevěřili, že akce nebyla vedena ze země). Jenže opak byl pravdou, plukovník Doolittle, který nálet vedl, byl vyznamenán. Morálka US veřejnosti se zlepšila, zato Japonci byli otřeseni, především tím jak chabě bylo chráněno jejich hlavní město.Po tom prvním, čistě propagačním náletu se bombardování zastavilo až do léta 1944, kdy USAAF začaly operovat ze základen v Číně i Indii. Nyní už výsledky nebyly úplně symbolické, nicméně pořád ubohé, “superpevnosti” (B29 supertortress) operující z kontinentálních základen svrhly v druhé půlce ruku 1944 tak osm set tun pum, což těžko mohlo nějak zásadně ovlivnit válečné úsilí Japonského císařství. Navíc udržovat základny, které se daly zásobovat prakticky jen letecky, bylo velmi nákladné.  Ale vše se mělo záhy změnit.V létě 1944 USA znovunabyly Mariánské ostrovy, a začaly připravovat letiště na ostrovech Saipan, Guan a Tinian. USAAF získaly základnu, odkud bylo Tokio v pohodlném dosahu bombardérů a která se dala snadno zásobovat po moři.První nálety začaly v listopadu 1944. Počáteční taktikou byly útoky z velkých výšek za denního světla na strategické cíle jako továrny a vojenská zařízení. Smyslem této taktiky bylo využít vynikající dostup B29 tím maximálně ztížit práci Japonským stíhačům a současně díky dennímu světlu zasahovat důležité cíle. Byly využívány zkušenosti z Evropy, kde právě kampaň proti vybraným cílům ( v Evropě to byly ropné a komunikační) přinášela dobré výsledkyTeď byly výsledky stále hubené, Japonci sice utrpěli škody, začali rozptylovat průmysl, ale nebyly to kritické škody, roli hrálo krom jiného i to, že nebyl dostatek zpravodajských informací o cílech.Generál Hansell byl odvolán z velení operace a nahrazen generálem LeMayem. Ten vsadil na diametrálně odlišnou taktiku. Japonská města byla plná dřevěných budov blízko sebe. A což asi LeMay až tak nevěděl, ale přispělo to také, bylo, že japonská protipožární ochrana, hasičské sbory a kryty pro obyvatelstvo, vše bylo nedostatečné.Generál Curtis LeMay přikázal použití zápalných bomb, a už první nálet na Kobe, ještě z velké výšky za denního světla ukázal správnost této cesty, Kobe bylo těžce poničeno.Dalším důležitým faktem bylo, že japonská protivzdušná obrana byla v noci velmi slabá. Následně tedy LeMay nařídil noční nálety z malých výšek, aby se maximálně využila nosnost B29 a neschopnost Japonců se v noci účinně bránit. Vrcholem série těchto náletů byla operace Meetinghouse, kdy v požárech ve městě Tokio zahynulo blíže neurčené množství lidí, které se odhaduje kolem sto tisíc(ale jinde i osmdesát tisíc), přičemž všechny nálety na město zahubily asi dvě stě tisíc civilistů.Narozdíl od Evropy, kde kobercové nálety ne vždy přinášely kýžené efekty, tady byly úspěšné, došlo ke zhoršení morálky, k masivnímu útěku lidí z měst, což přetížilo zase venkovské oblasti, infrastruktura byla těžce zasažena, průmyslová výroba padala o desítky procent(ale i díky výpadkům dodávek!), pobřežní doprava byla paralyzována leteckým zaminováním. To vše za velmi příznivých ztrát, které byly proti Evropě nižší o řád - jednotlivé stovky letadel a několik tisíc mužů(snad 2600?). Za tuto cenu se podařilo zabít statisíce Japonců, především civilistů(odhady nekonečně varírují od 300 000 až do hodnoty cca 900 000) a hospodářství načaté likvidací zámořského zásobování v podstatě “dolomit”.Kampaň byla tedy efektivní, zčásti opravdu dosáhla své síle - hluboký útlum až počínající rozvrat hospodářství a do značné míry i zhoršení morálky obyvatel, ale kapitulaci nepřinesla. Proč?V této fázi by mělo být hlupákovi jasné, že USAAF jsou ochotny a schopny vybombardovat Japonsko až někam do doby feudální. Japonští vůdci hlupáci sice nebyli, ale stáli v těžké situaci, nemohli jen tak pronést “pass”, složit karty a odebrat se od hracího stolu podumat nad číškou saké. Jednak proti nim stáli vojenští fanatici, kteří to cítili tak, že raději budou bojovat až do úplného konce. A druhak, pořád bylo o co hrát, nechtěli potupnou bezpodmínečnou kapitulaci, na které trvali Američané. A vůle přijímat civilní ztráty byla veliká, což Američané úplně nevzali v úvahu.Takže ačkoli v Japonsku vznikla mírová frakce, která měla ve vládě převahu, ačkoli militantní kabinet s generálem Koisou v čele byl nahrazen umírněnou vládou vedenou admirálem Suzukim a ačkoli sám císař dával najevo, že by měl zájem o mír, válka zatím pokračovala.Dalším kamenem úrazu byly i vztahy mezi spojenci. Už někdy v únoru 1945 Japonci zkusili veleopatrně kontaktovat Sověty, kteří s nimi nebyli ve válečném stavu, jestli by třeba neposloužili jako neutrální prostředník. Jenže nejspíš, protože mocenským záměrům SSSR nevyhovovala časná kapitulace Japonska, Stalin v této věci nic nepodnikl. Naopak začal pracovat na vstupu do války s Japonskem, dávalo to šance vylepšit pozice jeho země na dálném východě. Na Jaltské konferenci Stalin nadnesl otázku Japonska s tím, že je ochoten se připojit k válce, pokud dostane Kurilské ostrovy, Sachalin a kontrolní pozici v Mandžusku. Současně řekl, že jestli spojenci budou lpět na bezpodmínečné kapitulaci, Japonci budou bojovat až do úplného konce. O japonských pokusech o sblížení se však nezmínil.Mezitím Američané za těžkých ztrát dobyli Okinawu, která byla doslova branou k hlavním japonským ostrovům. Ukazovalo se, že čím blíže svým domovským ostrovům, tím úporněji se Japonci brání a bojují do posledního muže, ačkoli je jejich prohra daná předem. Okinawa byla definitivním potvrzením představy, že invaze do Japonska by byl nesmírně krvavý podnik. Byl to jasný argument, proč se pokusit nad ostrovním císařstvím zvítězit, aniž by američtí pěšáci vkročili na hlavní ostrovy. Po dobytí Okinawy měly USA postavení 640 kilometrů od japonských ostrovů. Situace byla zjevně neudržitelná, což bylo ovšem podstatné části japonských vojenských fanatiků srdečně jedno, jejich mentalita byla taková, že je třeba bojovat do posledního, případně skončit svou kariéru čestnou sebevraždou sepuku, jako to udělali generálové Ušidžima a Čó těsně před tím, než padla Okinawa.Šéf japonského kabinetu admirál Suzuki stál tedy v prekérní situaci, podstatná část armády by rozkazy k zastavení palby vnímala jako nejhorší zradu a asi by ani neposlechla.(Suzuki byl mimochodem příznivce míru, který nechtěl, aby Japonsko vůbec válčit začalo, 1936 na něho spáchali militantní aktivisté atentát a skoro se jim to povedlo, kulku ze Suzukiho dostali ven až po kremaci roku 1948, další útok na svůj život přežil Suzuki při pokusu o vojenský převrat těsně před vyhlášením kapitulace.)Problém začal řešit sám císař, 20 června 1945 si svolal šest členů vnitřního kabinetu a prohlásil, že je třeba válku ukončit co nejrychleji. To mělo velkou váhu, neb císař byl současně “synem nebes” a takovým polobohem pro své lidi, to se asi až tak úplně nevztahovalo na vnitřní kabinet, protože půlka členů byla toho názoru, že je potřeba vytrvat v odporu a vyjednat lepší podmínky. Do Moskvy byl vyslán princ Konoe s posláním jednat o míru. Stalin, který se právě připravoval na Postupimskou konferenci delegaci odbyl a ani ji nepřijal, a to i když japonská vláda po čtrnácti dnech poslala další poselství kde znovu objasňovala účel delegace. Nicméně tentokrát už Stalin zpravil o japonských snahách Churchilla, který to sdělil Trumanovi s opatrným dovětkem, že by bylo rozumné zmírnit požadavky na kapitulaci.Jenomže zdálo se, že o mír s nějakými podmínkami nebyl mezi spojenci zájem. Stalinovi se nehodilo, aby mu válka skončila dřív, než vojska pod rudou vlajkou stanou daleko na východě a ideálně se budou podílet na okupaci Japonska. USA zase chtěly válku ukončit samy, absolutně, a nejlépe bez Stalina, kterému nechtěly dát do rukou další kousky moci. Japonci svým chováním v boji dávali dost dobrých zdůvodnění, proč sáhnout ke krajním prostředkům.Události se tedy daly to pohybu, po úspěšném otestování jaderné pumy převládlo nadšení pro možnost rychlého a rázného ukočení války. Pokud lze věřit Churchillovi, tak vůdci spojenců byli taženi opravdu především tímto motivem. Nicméně fakt, že neposkytli Japoncům aspoň kousek manévrovacího prostoru svědčí, že zachování životů nepřítele nebylo zrovna v popředí zájmů. O jaderném útoku, jako vhodném prostředku k ukončení války, pochybovala jen menšina zúčastněných. Ale hezky to shrnul admirál Lehay, šéf amerického presidentského štábu, který zde sloužil pod Roosveltem i Trumanem:Můj pocit byl, že jsme přijali etickou normu běžnou u barbarů temného středověku, jelikož jsme byli první, kdo tuto zbraň použije. Neučil jsem se vést válku tímto způsobem a válku nelze vyhrát likvidací žen a dětí.Přestože s tím osobně souhlasím, musím dodat, že válku tímto způsobem samozřejmě vyhrát jde, ale musíte jich zlikvidovat veliká množství… a navíc v Hirošimě nebyli zdaleka jen ženy a děti, ale krom dalšího i průmysl a silná vojenská posádka.Atomoví vědci byli rozděleni. Umírnění zrazovali od použití s odkazem na velikost zkázy a rizika závodů ve zbrojení a poklesu prestiže USA ve světě. Radikální vědci ponoukali státníky k útoku.Nicméně pro nakonec převážila a tak byla 6 srpna svržena jaderná puma na Hirošimu, která město prakticky zničila s okamžitými obětmi kolem 70 000, s tím, že celkový bodycount svižně šplhal k hranici 150 000, jak umírali zranění a ozáření a ještě léta po válce umíraly oběti útoku na rakovinu.Spojenci měli pocit velkého triumfu. Tohle je největší věc v dějinách, pravil údajně Truman, kterého zpráva o úspěšném úderu na Hirošimu zastihla cestou z Postupimské konferece. Na Japonskou vládu to zdaleka takový dojem neudělalo, takže místo očekávané snahy o kapitulaci nijak na deklaraci z Postupimi nereagovali…Tato zdánlivě nepochopitelná zatvrzelost má své důvody. Američané přece jen poněkud přecenili razanci své nové zbraně a nedocenili mentální rozpoložení nepřítele.Přestože jaderná puma byla zbraní zcela nové výkonostní kategorie, nebylo to žádné zaklínadlo zlého čaroděje. Little boy měla ekvivalent šestnáct kilotun TNT, takže si představme svaz o dvou tisících B 29. Ano je to síla jako hrom, ale největší bombardovací svazy měly tisíc letadel(byť to nebyly B 29). Navíc vzpomeňme na útok na Hamburg, kde Britové v několika vlnách se svazy o stovkách strojů shodili osm tisíc tun bomb, je sice fakt, že TNT v nich mohlo být tak dva, tři tisíce tun a zbytek bylo železo a zápalné hmoty, ale protože takové bombardování energii lépe rozprostře do široka, Hamburg, byl zkázou a ztrátami v podstatě stejný jako Nagasaki. Při výše uvedeném náletu “Meetinghouse” v Tokiu, letělo 334 strojů, z nichž jen necelé tři stovky nakonec svrhly 1664 tun převážně zápalných bomb. Tato událost možná(odhady kolísají) převyšuje ztrátami i Hirošimu(protože tady zaúčinkoval požár, navíc zápalná hmota obsahuje postatně víc energie než TNT). Nebyly tedy potřeba dva tisíce “superpevností” k důkladnému zničení Hirošimy, ono by asi stačilo mnohem méně, možná i jen těch tři sta...Takže ano, úder na Hirošimu byl děsivý svou náhlostí, lehkostí provedení a rychlostí zkázy, ale v důsledku to bylo jen další z řady důkladně zničených měst, jakých bylo v probíhajícím celosvětovém konfliktu hned povícero. Bylo to jistě strašné, leč nebylo to nepředstavitelně strašné. Američané se příliš spolehli na to, že kvalitní produkty se chválí samy, ale ve skutečnosti tomu chyběl wow efekt, řečeno s nadsázkou. Japonští vůdci se dokázali se ztrátami na civilním obyvatelstvu vyrovnat a samotní civilisté neměli valnou moc ani zastání. Pokud se Japonci nevzdali po Tokiu, nebylo až tak nečekané, že se nevzdali ani po Hirošimě. Dokud byla šance, že se třeba nějak podaří dosáhnout ústupků při kapitulaci, byli vůdci ochotni ještě chvíli vydržet, respektive váhali, byli rozděleni.Na straně jiné bylo by možná potřeba nechat Japoncům chvíli čas, než těžkopádná kolečka v hlavách zapadnou na svá místa a oni uvěří, že Američané už teď nepotřebují burácející svazy, co zakryjí slunce, aby zničili město, ale stačí jim jednotlivá letadla. Možná kdyby se jim nechalo víc času přijmout novou ničivou sílu USA, vzdali by se, vždyť rozhodnutí kapitulovat v nich zrálo už několik měsíců, ale to je od mne pouhá spekulace...Dneska je tendence démonizovat jaderné zbraně a naopak bagatelizovat následky těch konvenčních. Takže je to sice nechutné, ale nejdřív je "konveční" mrtvola nějakého nešťasníka z Tokia a následuje "jaderná" mrtvola matky s dítětem z Hirošimy. Jak vidíte, po zásahu jadernou zbraní nejsou lidé nějak víc mrtví, než po zásahu z té obyčejné. Vím, že to vypadá banálně, ale dává nám to pochopit, proč se Japonci po Hirošimě nevzdali, oni už takové hrůzy znali.

    Vkaždém případě ticho ze strany Japonců pokračovalo i poté, co Stalin 8.srpna vyhlásil Japonsku válku. Ještě 9.srpna se sešel císař a kabinet a zatím se na kapitulaci neshodli. USA udeřily podruhé po pouhých třech dnech od Hirošimy to 9. srpna na Nagasaki. Toto město bylo v členitějším terénu a bombardér podle některých údajů nezasáhl úplně přesně, takže ztráty byly zhruba poloviční oproti Hirošimě 40 000 okamžitě s rychlým nárůstem k 80 000 obětí.
Opět se dá jen spekulovat, jak to Američané vnímali, možná to načasování nemělo žádný hlubší záměr, možná se snažili vzbudit dojem, že ve skladech čekají desítky bomb, jedna každé tři dny a v pondělí dvě, možná se snažili Japonce zlomit dřív, než nastoupí Sověti…
Japonská vláda vyhlásila veřejně, že je ochotná ke kapitulaci, pokud bude respektována císařova suverenita. A Truman tomuto požadavku ustoupil. Ale stejně bylo třeba ještě nátlaku císaře na kabinet, aby zničená země konečně oznámila kapitulaci a ještě proběhl pokus o vojenský puč 15. srpna, ale nakonec vše dopadlo dobře a Japonsko přestalo válčit.
Je téměř jisté že k tomuto vítězství jaderné údery nebyly třeba. Je ale otazné, jestli by bez jaderných úderů došlo k vítězství za podmínek dobrých pro USA… A tím se myslí ztráty, prostředky vložené do válčení i výsledné mocenské rozložení sil.
Dodnes se diskutuje, jestli jaderné pumy byly nebo nebyly účelné. Příznivci úderů argumentují tím, že obě pumy dozajista odstranily potřebu dobýt Japonsko invazí, odpůrci, tvrdí že Japonsko už bylo v podstatě poraženo, případně vynášejí vliv vstupu SSSR do války a odsuzují USA za válečný zločin.
Spekulace jsou to podle mého jalové.
V prohlášení o kapitulaci pro ozbrojené síly sice nebylo o jaderných zbraních ani slovo, zato se tam uvádí nástup Sovětů… toto je bráno jako jeden z argumentů o jejich neúčinnosti současně s nulovou reakcí vlády na Hirošimu. Dokonce jsem viděl titulek, že to Stalin porazil Japonce. Jenže v jiném projevu a to pro obyvatele země Hirohito zdůrazňuje nutnost ušetřit nevinné životy, neb nepřítel má nové ničivé zbraně. Daleko více se to tedy Hirohito po státnicku snažil se svými lidmi zkoulet a každému říkal, co si myslel, že má slyšet, než že by to nějak odráželo motivaci Japonců
Skutečnost byla taková, že porážka Japonska byla nezvratná někdy od konce roku 1944 díky tomu, že USA dosáhly drtivé námořní převahy. Pak už byla jen otázka, kdy a jak k tomu dojde. Japonci nesli velké ztráty působné USA, protože stále byla šance na lepší nabídku prostřednictvím Sovětů, v okamžiku kdy tito definitivně ukázali, že se nechystají jakkoli vyjít Japonsku vstříc, situace byla definitivně ztracena a Japonci se rychle vzdali. Kumulace katastrof byla na ně příliš. Stalin a jaderné útoky zkrátka zasadili skomírajícímu státu poslední ránu.
Sověti, jejichž vůdci byli krutí a toužící po moci, zasáhli na citlivějším místě, zničili japonské mocenské ambice. Zatímco Američané - velcí to vlastenci, se snažili ohrozit přímo japonský národ.
Přestože Japonci byli vůči US taktice ničení měst dosti neteční, podle mého byli těžko úplně rezsitentní. Je pravděpodobné, že letecká válka proti důležitým cílům v kombinaci s námořní blokádou by zemi zlomila nejen morálně, ale i díky tomu, že by došly potraviny. Následná invaze by spíše nebyla potřeba, nebo by nebyla zdaleka tak náročná, jak se traduje. Dokonce by možná stačilo chvíli držet námořní blokádu.
Každá ze stran konfliktu sledovala především své zájmy. Vůdci Japonska věděli, že USA budou vesele devastovat japonská města a stejně nebyli ochotni couvnout a ušetřit své lidi, protože chtěli uhájit japonské državy, politický systém a část nezávislosti. Sověti ani nezkusili otevřít mírová jednání, i když jim Japonci nadbíhali, protože pro ně byla daleko příznivější totální porážka Japonska, ideálně s rozsáhlou účastí Rudé armády, aby mohli urvat z mršiny poraženého státu, co šlo. A USA chtěly Japonské císařství dokonale porazit, a na dlouho dopředu spolehlivě vymazat jakékoli jejich mocenské ambice a to pokud možno tak, aby Japonsko padlo do jejich sféry vlivu a Sověti získali co nejméně, nic menšího než bezpodmínečná kapitulace je nezajímalo, byť nakonec Truman přece jen o kousek couvl.
Naopak je obtížné s přihlédnutím k tehdejší situaci najít pro USA důvody, proč jaderné zbraně nepoužít. Rozhodnutí hubit civilisty po desetitisících už padlo dávno a atomovky nabízely nejlepší dostupnou šanci na rychlé ukončení konfliktu. Dál jistě hrál roli výhled na odstavení Sovětů od lizu, a ještě možná demonstraci síly před celým světem...
A nakonec, zbraně už byly hotové, takže pokud by nebyly použity, byly by to zkrátka vyhozené peníze, což je absurdní jen na první pohled. Nejen že věci mají svou vnitřní setrvačnost, ale v době kdy se válečné úsilí USA potýkalo s nedostatkem financí byla nálepka plýtvání penězi daňových poplatníků problém.Ta bomba prostě musela mít úspěch, když na ni bylo vynaloženo tolik peněz… Všichni zainteresovaní pocítili obrovskou úlevu, když byla bomba dokončena a svržena. Řekl prý nejmenovaný důstojník z projektu Manhattan…
No a zbytek známe, fotografie spálených měst, fotografie mrtvých a raněných, atomový dóm v Hirošimě. Známe statistiky následků ozáření těch, co útok přežili, počty leukemií i jiných nádorů, víme, že nenarozené děti ozářené v dělohách svých matek měly v průměru mírně sníženou inteligenci. Za celou tou okázalou přehlídkou děsu však zaniká jedna důležitá věc, která je všem na očích natolik, až jí většina lidí příliš nevěnuje pozornost. Jako v oné Poeho povídce o odcizeném dopise.
Zde je krátký film natočený USAF v březnu a dubnu 1946( pro další čtení není potřeba ho vidět)
 

Pro nás jsou důležité následující scény - Kněz s několika dětmi v troskách kostela smeká a pokleká před neutěšeným panoramatem zničeného města. Vidíme nové jednoduché domy a jejich obyvatele, muže pečujícího o záhony mezi troskami, ženu modlící se v chránu, ulice v bezútěšné krajině po kterých chodí lidé, dělníci opravují vedení, občas projede nějaká ta kára či tramvaj, ženy suší řasy, lidé přebírají trosky, jinde je nakládají na korbu… a pár dalších věcí.(Kdo ví, co jsou ty pietně opatrované krabičky, přispěje k všeobecnému vědění)Nikdo nepoužívá žádné ochranné prostředky, není to z neznalosti nebo snad z nedostatku, nejsou potřeba, zamoření je minimální. Atomová puma tvořená řádově kilogramy štěpné hmoty a odpálená ve výšce zanechává jen málo spadu, většina zbytkové radioaktivity se vyzáří do 24 hodin a už za pár dní je riziko pobytu na místě bez ochrany plně akceptovatelné.Lidé z Hirošimy se báli, že snad ta strašlivá síla učiní zemi mrtvou a jalovou, šířily se klepy, že v hirošimské půdě příštích sedmdesát let nic nevzejde. Ale nebylo to tak, na jaře 46´ ožila spousta třešní a jak se přiblížilo léto, rozkvetly oleandry. Na spálené zemi se začaly uchycovat jinany dvoulaločné - gingko. To lidem dalo novou naději. Květ oleandru je dnes symbolem Hirošimy a město zase stojí, živé a skvělé, stejně i Nagasaki.A to je to poselství, o kterém se oficiální linie raději moc nešíří, jaderné zbraně se totiž dají celkem dobře používat. Pokud to s nimi nepřeženete a pokud protivník nebude mít čím odpovědět, mohou to být vaši lidé, co po pár měsících vstoupí do zbořených měst, aby je zase pozvedli a zaplnili svými dětmi...