Co byste měli vědět, než se dáte k mušketýrům

Volný cyklus o zbraních a boji. Jak střílet z muškety, hlavně té doutnákové a proč o tom Dumas moc nepíše.

Z knihy "Výcvik se zbraněmi" Mušketýr na stráži má zbrań dokonale vyváženou.

Mušketýr byl pěší střelec z muškety, zepředu nabíjené pušky s hladkým vývrtem hlavně. Pro boj zblízka pak měl ještě kord a dýku. Mušketýr jako druh pěšáka se objevil koncem šestnáctého století. Mušketýři bojovali beze zbroje, ale ještě neměli dostatečnou palebnou sílu, aby si udrželi ostatní od těla proto je v boji zblízka chránili pikenýři, často obrnění (hlavně v 16 a začátkem 17 století)

Ta správná romantika jsou samozřejmě vyšňoření mušketýři s pery ozdobenými klobouky. Tj. konec šestnáctého a první polovina sedmnáctého století. Jako ti z obrázků Jacoba de Gheyn, které jsou u článku. Samozřejmě řadoví vojáci mívali často mnohem prostší oděvy.

Ač technologie se propracovala k definitivní, široce použitelné verzi křesadlového zámku už těsně po roce 1600, ten se šířil pomalu, i kvůli tomu, že byl drahý. Do poloviny sedmnáctého století, vlastně celou třicetiletou válku se vojákovalo s mušketou s doutnákovým zámkem,nejjednodušší palnou zbraní se spouští. A té se budeme nejvíc věnovat. Principem je, že po stisknutí spouště čelist přiložila hořící doutnák do pánvičky se střelným prachem ten vzplanul, přes komínek zapálil nálož uvnitř hlavně a kule vyrazila vstříc nepříteli. Úplně jednoduchá zbraň, trubka, kus dřeva a minimální mechanika. Jak už to bývá, když chybí technologie, dře obsluha. Proti této mušketě libovolná dnešní puška střelce neuvěřitelně rozmazluje. Náboje byly hudbou budoucnosti a mušketýr pracoval se střelným prachem, na tom by nebylo nic tak obtížného, jenže on současně pracoval s ohněm. Jakmile bylo třeba se připravit ke střelbě mušketýr zapaloval doutnák-lunt, nesl si několik metrů a z nich si vzal pořádný kus, protože se dalo čekat že ho bude potřebovat hořící dlouho, zapálil oba konce, celou dobu boje ho pak držel v levačce, buď oba konce mezi prsty nebo měl jeden konec založený do čelistí zámku, bez hořícího luntu byla i nabitá zbraň k nepotřebě.  I na pochodu proto míval každý desátý mušketýr hořící lunt, aby si mohli ostatní připálit a jednotka se uvedla do bojeschopného stavu. Vlhké a deštivé počasí je nepřítelem mušketýra, na ochranu konce hořícího luntu byly speciální děrované krytky,a zásobní lunt si mušketýr dal pod klobouk nebo pod oděv na tělo aby ho udržel v suchu. Prach v prachovnici a měrkách byl naopak chráněn docela slušně. Zdá se že lehčí deštík se dal zvládnout, ale v průtrži mušketýr dostřílel 

Představte si, že máte těžkou mušketu a hořící lunt. K tomu u starších (rozumějte hmotných kolem 7kg) zbraní byla jako bonus opěrná vidlice neboli furketa,ještě že měla praktické poutko na zápěstí.  A s takto plnýma rukama musíte manipulovat s výbušninou. Všude kolem jsou spolubojovníci mušketýři, vzduchem občas prolétne jiskra z luntů, jak z poryvů větru, tak z toho, že je potřeba lunty rozfoukávat. A všichni mají zásobu prachu pověšenou přímo na těle. Muškety jsou trochu svéhlavé, někdy nejdřív selžou, aby vystřelily opožděně. Je jasné, že vše muselo být perfektně nacvičeno na rychlost, spořádanost i bezpečnost, krom faktu že zuří boj je potřeba dávat pozor na jiskry, rozsypaný prach a manipulovat se zbraní tak aby mířila nahoru a ne na spolubojovníky. Proces manipulace byl rozfázován, ke každé fázi byl příslušný povel, aby se jednotka koordinovala. Vojáci to až do zbláznění opakovali, až jim pohyby dokonale přešly do krve. Takto nadrilovaní mušketýři dokázali neochvějně nabíjet a pálit uprostřed bitevní vřavy. Vlastní výstřel zabíral jen zlomek v celém procesu,reálná rychlost střelby v bitvě se dneska odhaduje tak jednou za dvě minuty nebo mírně rychleji u výborné jednostky, pozdější křesadlovou mušketou pak i jednou za půl minuty u elitních armád.  Po výstřelu mušketýr dlouho nabíjel. Vyňal doutnák z čelistí zámku a oba konce si vzal zase mezi prsty, profouknul pánvičku aby ji zbavil případných jisker a neprohořelého černého prachu(má v sobě dřevěné uhlí, jeho kousky mohou chvíli doutnat) nasypal čerstvý prach do pánvičky, zavřel ji, vyklepal a sfouknul případné přebytky, které by mohly nečekaně „blafnout“ při přiblížení doutnáku. Pak do hlavně nasypal, odměřenou dávku prachu z měrky, kterých měl připravených na bandalíru kolem tuctu, vložil kuli, do hladkého vývrtu lehce zajela, a případně ucpávku, celou sestavu pořádně udusal nabijákem, ten měl založený pod hlavní muškety. Po nabití hlavně šel na pozici, založil doutnák do zámku rozfoukal ho, otevřel pávičku, dal zbraň do vidlice(pokud ji měl) a byl připraven.

Manipulace v sobě skrývaly nemalý prostor pro nehody. Mušketýr si hlídal naplněnou pánvičku a i když byla krytá víčkem při rizikových okamžicích ji ještě kryl prsty. Mušketa se rychle zanášela povýstřelovými zplodinami a pak pokud se při nabíjení kule v zanesené hlavni zadrhla, prach nebyl upěchován, prohořel příliš rychle a prudký nárůst tlaku mohl roztrhnout hlaveň. Kromě toho se mohlo stát, že zbytky po předchozím výstřelu doutnaly v hlavni a při pokusu nabít nový prach vzplanul.

Střelba se vedla v salvách, řada střelců vypálila a pak se přesunula dozadu k nabití zbraně aby uvolnila řadě s mušketami už nabitými, vše jako jeden muž. Čím lepší organizace a muškety, tím méně řad stačilo k udržení stálé palby. Tak vývoj začínal na deseti řadách a končil na třech. Když bylo potřeba mohly vypálit tři řady naráz, kdy si první sedla nebo lehla,druhá klekla, a třetí stála.(jinde jsem se zase dočetl:první klečí, druhá je shrbená, třetí stojí rovně, tak nevím, jak bych tomu velel) Jednotka musela fungovat jako dobře seřízený stroj.

Na muškety v akci by soudobý střelec zíral v nevěřícném úžasu. Sevřené útvary vojáků pochodují sto metrů od sebe, nikdo se nekryje, viditelnost je dokonalá. Do jednotky udeří perfektně vyřízená salva mušketýrské řady a místo strašlivého masakru jsou ztráty mírné, napadení palbu opětují s podobným výsledkem. Již po pár salvách je bojiště zahaleno dýmem ze spáleného prachu. Jezdci překonávají otevřený prostor, plný svištících kulí a dostanou se bez větších ztrát pěšákům až na tělo a snaží se zblízka rozbít celistvost útvarů. Neuvěřitelné! A protože muži jsou dobře vycvičení začíná se dostavovat poznání, že problém bude v samotné mušketě, má vojáky zjevně ráda a zabíjí je jen s krajním odporem.

Potíž je v hladkém vývrtu a ve faktu že kulka má v hlavni vůli, díky tomu střídavě naráží na stěny a jak se naposledy odrazí v tom směru vylétne z ústí. Nadto nemá stabilizaci rotací, která je pro přesnost esenciální. Mířená palba na cíl velikosti člověka měla smysl tak do 100 kroků(to je ale opravdu maximum, v sedmnáctém století to možná bylo i 50 kroků!), na 300 kroků se dal minout pěší prapor. Nesrovnatelně přesnější drážkované hlavně byly drahé a měly mnohem pomalejší rychlost nabíjení tak armády dávaly přednost kvantitě před kvalitou. Ve světle tohoto faktu je konečně jasné proč mušketa nemá žádná mířidla, byl by to naprosto zbytečný doplněk. Konečně s nadsázkou se říkávalo, že k zabití muže je potřeba vystřílet jeho váhu v olovu. Pokud to srovnáme s lukem nebo kuší, které se dají použít proti jednotlivci až na takových 150-200m a proti útvarům i přes těch 200 jeví se rozmach palných zbraní jako záhada, při bližším zkoumání se ale vše vysvětlí. Faktorů je více, šípy i šipky byla nákladná munice, lukostřelec se cvičí roky a musí být silný, zatímco s mušketou se nakonec naučí každý ňouma za pár měsíců, kuše je sice k naučení jednodušší, ale celkem drahá, s nízkou kadenci. A nakonec hlavní důvod, pokud už kule z muškety někoho zasáhne tak trhá tkáně a tříští kosti a způsobuje rozsáhlá poranění , což pro šípy a šipky které hladce bodnou neplatí, tak mušketa dokáže mnohem účinněji vyřadit muže z boje. Stejně tak účinnost proti zbroji byla lepší. Nepřesnost mušket ale měla skončit až daleko v devatenáctém století, kdy se drážkované hlavně dostaly k řadové pěchotě.

Mizerná přesnost znamenala potřebu pálit na z dnešního pohledu absurdně malé vzdálenosti. Hodně záleželo na veliteli který musel mít dobré nervy a ještě lepší odhad. Třeba při útoku jízdy dokázala salva rozbít útočící formaci, ale muselo to být doslova na pár kroků. Zase se nesmělo stát, že by jízda vtrhla mezi nechráněné mušketýry. To by byl konec.

Aby byla mušketa v boji efektivní musela se použít hromadně, byla to kolektivní zbraň a osobní iniciativa byla krajně škodlivá. Nedivme se pak, že mušketýra v příbězích potkáme beze zbraně, která mu dává jméno, kord a dýka to jsou ty pravé zbraně, kde vynikne um a odvaha, zatímco na bitevním poli, které mušketýra stvořilo samotný pěšák bez své jednotky neznamená nic.

A co nejznámější mušketýři, ti z románu A. Dumase?

D´Artagnan a jeho přátelé patřili k osobní gardě Ludvíka XIII, což byla elitní jednotka a osobní stráž krále. Sebevědomí bouřliváci, často šlechtici, se prý opravdu chovali, tak jako by tady armáda byla pro jejich zábavu, stejně jako v románu. Své muškety potřebovali hlavně při válečných taženích a tak trochu jimi pohrdali. Pro Ludvíka XIII pracoval Marin le Bourgeoys, kterému je připisován vynález "fancouzského" křesadlového zámku a jeho bratr Pierre. Když Ludvík v roce 1622 zakládal svou gardu byly pro ni k dispozici hi-tech křesadlové muškety. Po úderu křesadlového kamene do ocílky jiskry zapadnou do pánvičky a zapálí v ní prach, jinak je všechno stejné jako u doutnákové muškety. Takže podle dostupných zdrojů byl románový i skutečný D´Artagnan ušetřen alespoň útrap s luntem.

Koncem 17 století už byly křesadlové muškety standardní pěchotní zbraní, měnilo se pojetí armád, ubývalo žoldnéřů, zmizel mušketýr se svým širokým kloboukem a bandalírem ověšeným měrkami s prachem, pěšáci už neměli kord vhodný k rafinovanému šermu ale technicky schůdnější šavli nebo jen bodák, který nahradil píku a s ní pikenýra. Začalo období masových státních armád v krásných uniformách, kde se potlačovala individualita jednotlivce v míře do té doby nevídané, napoleonské války budování britského impéria a spousta dalších konfliktů byla vybojována křesadlovými mušketami.

PS: Křesadlový zámek byl takový porkok, že dal vzniknout slovu flinta,  od německého označení pro křesadlový kámen

PS II.: Díky za podněty, hlavně Michalu "Střelci" za mail. Takže přidávám rozsáhlejší upřesnění.

Křesadlový zámek.

V článku je přelom století jako doba vzniku křesadlového zámku, míním tím ale jeho defintivní formu která uchytila v armádách celého světa. Protože křesadlo bylo dřív zcela samozřejmý nástroj, tak nápad instalovat nějakou jeho formu na mušketu vznikl brzy, a nikdo neví koho a kdy to napadlo jako prvního. Ale zrození těchto technologií podle mých knížek bude někdy začátkem 16.st. Nejprve byl vytvořen kolečkový zámek, fungoval podobně jako dnešní zapalovač s kolečkem, jen byl hnán "militarizovaným" hodinovým strojkem takové zámky byly již kolem 1550 celkem běžné, ale byly drahé a jemná mechanika byla choulostvá, ve válce našly uplatnění v pistolích jízdy. V polovině 16 století se začaly vyskytovat ranné křesadlové zámky postupně byla řada variant, "snaphaan" nejspíš z holandska, "skandinávský" , "středozemní" , "anglický", až nakonec ten zásadní "francouzský" z článku, který se pak stal vzorem pro masivní armádní použití. V článku uvedeno na pravou míru.

Účinný dostřel muškety

Pro představu o boji mušketýrů, není důležité kolik mušketa ve skutečnosti dostřelí, ale na kolik se v bitvě dařilo účinně střílet, dobová svědectví vojáků hovoří o střelbě i na méně než sto kroků. Bylo důležité neuspěchat střelbu, protože pak jste vypálili pánu bohu do oken a s prázdnými hlavněmi inkasovali zničující salvu od nepřítele, který si počkal na těch  osmdesát, šedesát kroků... Technologie má ve skutečnosti na víc, ale jsou na to potřeba dobré podmínky. I s mušketou s hladkým vývrtem, dobře zpracovanou, kulí bez vůlí, a dobrou navážkou kvalitního prachu si sáhnete určitě na mnohem více. Podle Michala "Sřelce" který se tím zabývá se pak dá vést mířená střelba daleko přes sto metrů, takže dejme tomu na dvě stě kroků...pokud je to jinak snad se ozve v diskuzi.

Pikenýr

Zpočátku byl podle ekonomických možností pokud možno obrněný, jak šel čas pikenýrů bylo stále méně, zbroj mizela zůstávala jen přilba. Zbroj neměl pikenýr jako ochranu před střelbou ale jako specialista na boj zblízka proti chladným zbraním, píka je sice dlouhá ale nevydrží všechno, může se zlomit, také mohlo dojít ke střetu na píky. Jak rostla palebná síla a klesal význam jízdy, střetů zblízka ubývalo a pikenýr se nejdřív odlehčil a pak přestal být třeba, pro bezprostřední ochranu se začal používat bodák. Zavádějící formulace byla upravena