Seznamte se:útočná puška

O kořenech a koncepci zbraně moderního pěšáka. Nic pro zapálené znalce, ale zato pro ostatní vhodné i ke kávě(pravda k většímu hrnku) Kapitola z dějin útočných pušek na blogu o zbaních a boji.

útočná puška Haenel Mkb 42, předchůdce Stg 44

Útočná puška patří k dnešnímu pěšákovi stejně jako meč gladius k římskému legionáři. Co je vlastně tento nástroj moderního vojáka?

Nejprve je potřeba znát východiska, která konstruktérům dala podnět k jejímu vytvoření.

Vývoj střelných zbraní dal koncem devatenáctého století vojákovi do ruky opakovací pušku. Dlouhou přesnou zbraň na výkonné náboje, které dokáží zabít člověka na dva kilometry. Vycvičený střelec dokázal  člověka se štěstím trefit až na tři čtvrtě kilometru. Pokud jste chtěli využít plný dostřel, tak jedině na větší cíle. Jednotka zahájila hromadnou palbu na dům obsazený nepřátelskými střelci vojenský útvar a podobně.

Vojenská opakovačka je určitým archetypem pušky, dlouhá zbraň s otevřenými mířidly a dřevěnou pažbou. Jediné co z ní kromě spouště výrazněji vyčnívá je klika k ovládání závěru. Zásobník nebo schránka na náboje je pod závěrem a splývá s pažbou. Do zbraně se vejde obvykle pět nábojů, každý musíte závěrem zasunout do komory, po výstřelu  zase chytíte za kliku závěru otevřete , vyhodíte prázdnou nábojnici a zasunete další. A tak to opakujete dokud nemáte prázdno, inu opakovačka.

Strávit s takovou zbraní den na střelnici se nedoporučuje jen v tričku, bolelo by vás rameno. Nejspíš bude trochu bolet i když si oblečete polstrovanou vestu. Žijeme v pohodlí a jsme změkčilí. Taková puška kope. V lidech, kteří nikdy z ničeho nestříleli první rána nechá pocit, že padá svět. Většina takových pušek má úsťovou energii kolem 3500- 4000J.

Velká válka ukázala slabiny této zbraně. Opakovačka je spolehlivá, výkonná a přesná, ale přece jen pomalá a neohrabaná. Také zásoba nábojů je docela hmotná. Jediným pokrokem, bylo pušku zkrátit pro lepší manipulaci. Zkrácené pušky se často označují jako karabiny. Například československá puška vzor 24 vyráběná v licenci od firmy Mauser. Můj děda si s ní vystřílel odznak střelce druhé třídy, což mu přineslo delší vycházky, jinak zbraň upřímně nenáviděl, neboť mu byla těžká a pořád se o ni musel starat. Jeho názor je ovšem názor leteckého mechanika a člověka veskrze nebojovného.

Náboje do opakovaček by se daly označit jako "overkill". Praxí se ukázalo, že se pěšáci střetávali obvykle na vzdálenosti do tří set metrů. A na tohle bylo střelivo "přemotorovné". Na velké dálky, kde by se dal využít potenciál plnohodnotných puškových nábojů se zato skoro nestřílelo. Tak pěšáci zřídka využili naplno své zbraně a doléhaly na ně většinou nevýhody silného náboje a především nevýhody pomalé opakovačky.   Po Velké válce zájem široké veřejnosti o válčení ochladnul. Lidé se oddávali líbivé představě, že už nikdo nebude takový nelida, aby znovu rozpoutal válu podobného formátu.  Výdaje do zbrojení se těsně po válce dosti omezily. Tlak na vývoj nové zbraně pěšáka byl malý, vyměnit pušky celé armádě znamená velikou investici a velké zásoby zbraní a střeliva by zůstaly nevyužity. A navíc, kdo by taky vůbec válčil. Konstruktéři a vojáci však dumali, ať už se zrovna válčilo, nebo ne.

Bylo jasné, že zvýšení hustoty palby pěších střelců by byla zjímavá výhoda. Nové pokroky v oblasti samonabíjecích a automatických zbraní naznačovaly cestu. Ale jaký koncept zvolit byla otázka.

První zbraně, které dávají jednotlivci velkou hustotu palby jsou samopaly. Existují od začátku dvacátého století. Jsou to dlouhé zbraně, které střílí pistolové náboje dávkou. Slabší náboje znamenají menší pracovní tlaky a síly, umožňují použití levné mechaniky.Díky tomu se dá samopal vyrábět  snadno a s malými pořizovacími náklady. Samopal je lehký a pohotový, vynikající na boj v budovách při přepadu nepřátelských zákopů a podobně. Ale pistolový náboj je příliš slabý, s takovou zbraní účinný dostřel končí na sto padesáti metrech a méně. Proto jsou to specializované zbraně, nevhodné jako základní zbraň pěšáka.

Úplně nejlepší by samozřejmě bylo mít vše. Automatickou pušku, s mohutným zastavovacím efektem a průbojností. Zbraň, která střílí dávkami a dala by se stejně dobře použít na pár metrů i kilometr. To byly úplně první návrhy automatických pušek pojatých jako zbraně jednotlivce. Lákavé je také využití stávajícího náboje. Jenomže plnohodnotný puškový náboj generuje mocný zpětný ráz. Ovládání takové zbraně v dávce je nesmírně obtížné a zásoba příslušných nábojů je těžká. I konstruktér tady narazí na problém. Velké pracovní tlaky si vyžádají odolnou mechaniku, to znamená ušlechtilé materiály a dostatečně dimenzované součásti. Zbraň navíc musí snést kvanta tepla ze střelby silnými náboji, aby se předčasně nepřehřála. To vše vede k těžké, výrobně náročné zbrani. Každá rána s tak velkým nábojem je také dosti drahá a pěšák nese zbytečnou zátěž. Na tyto zbraně se s nábojem přenáší i některé zápory tehdejších opakovaček. I když  se podobné zbraně nakonec objevily a dnes mají na bojištích své místo, není to nejlepší cesta k univerzální pěchotní pušce.

Nelze tedy mít úplně všechno. Buď má pěšák silnou dalekonosnou pušku a pak má omezenou hustotu palby(zbraň je hůře ovladatlená a zásoba nábojů je menší kvůli hmotnosti), nebo má vysokou hustotu palby, ale musí mít slabší zbraň.(menší zpětný ráz, větší ovladatelnost, lehčí zbraň, lehčí náboje a tím větší zásoba) S tímto poznatkem je cesta k útočné pušce otevřená. Mezi pistolovým(samopalovým) a puškovým nábojem tehdy zela obrovská výkonová propast, místo pro hledání kompromisu. Osvícenému zbrojíři by mělo být již během Velké války jasné, že pěšák potřebuje dobře ovladatelnou zbraň. Potřebuje mít možnost dávky a potřebuje mít lehčí náboje, aby unesl dostatečnou zásobu. Zkrátka potřebuje hybrid mezi pěchotní puškou a samopalem.

Základní ideou vedoucí k cíli bylo vytvořit „dietní“ náboj, který by měl asi polovinu výkonu náboje do tehdejší běžné opakovačky.Říká se mu náboj středního balistického výkonu a je to základ koncepce útočné pušky. Šetří se hmotnost, ale také strategické zdroje:kov a střelivina. Stačilo kolem tohoto náboje postavit pušku a nová třída pěchotních zbraní byla na světě. Tak se nakonec objevila automatická karabina na náboj středního balistického výkonu. Pořád zasáhne spolehlivě člověka na půl kilometru a smrtící dostřel je stále daleko přes kilometr. U většiny moderních útočných pušek se udává efektivní vzdálenost 400-500m. Zbraň nekope jako kůň, dá se vystřelit krátká mířená dávka a lze unést i dost nábojů k uspokojení jejího apetitu.

Potřeba takové zbraně byla natolik zřejmá, že se vývoji věnovalo překvapivě mnoho lidí již během Velké války. V Itálii vznikla karabina Cei Riggoti 6,5 mm. Byla vyvíjena 1900-1905, poměrně nespolehlivá a nikdy nebyla zavedena. Ale je to historicky první útočná puška. 

Ve Francii byla vyvinuta Ribeyrolle 1918, automatická karabina. Náboj střední balistické výkonnosti 8X36 a efektivní dostřel 400m jsou jednoznačně atributy útočné pušky. Zbraň měla potenciál k zavedení do výzbroje, ale válka skončila dřív než "dozrála". Nechybělo mnoho a Velkou válku končili Francouzi s útočnými puškami. Mannlicher vyrobil náboj 7,65x32 a k němu samonabíjecí karabinu.

Prvním vizionářem, který dostal útočnou pušku na bojiště byl Vladimír Gavrilovič Fedorov. Tím mu patří trochu tajné, ale přesto první místo. Tento ruský konstruktér svou kariéru začínal ještě za carské vlády.  Nedal sice světu žádný proslulý vzor, ale zato vytvořil takové teoretické základy že jeho kniha „Evoljucija strelkovogo oružija“ se nadlouho stala biblí všech sovětských konstruktérů ručních zbraní. Brzy mu došlo, že tehdejší ruský puškový náboj se do ruční automatické zbraně nehodí. Vyvinul vlastní náboj středního balistického výkonu 6,5mm a postavil  prototyp samonabíjecí karabiny.

Jeho pozdější model 1916 je ale z praktických důvodů přestavěn pro japonský náboj 6,5X50mm Arisaka(velké zásoby tohoto náboje v Rusku), který se svojí energií k útočné pušce také celkem hodí. Úsťová energie automatu byla skoro stejná jako u AK47. Avtomat Fedorova mod. 1916 je skutečná útočná puška ovládáním, parametry i charakteristickou siluetou. Do boje se nakonec dostala malá serie a vojáci ji měli údajně ve veliké oblibě. Sovětská produkce se nakonec zaměřila jiným směrem(výrobně náročné avtomaty by ruský a později sovětský průmysl masově asi nezvládnul). Fedorov se dál  věnoval převážně teorii a vychoval celou generaci slavných konstruktérů. Byl to vizionář, který v podstatě správně odhadnul trendy na desítky let dopředu.

Přestože některé ranné typy útočných pušek používají náboje pro služební pušky, není to argument proti jejich klasifikaci. Japonský 6,5 Arisaka nebo italský 6,5 Carcano totiž dávají ve spojení s karabinou ten správný kompromisní výkon, to jest něco přes 2000J a docela příjemný zpětný ráz. To platí zvláště pro japonský náboj. Třeba je nějaká souvislost s rozumně dimenzovanými náboji a drobnými Italy a Japonci, nebo brutálním výkonem 30-06 Springfield a 8mm Mauser a lépe stavěnými muži z USA a Německa, kdo ví.. Ale nakonec Japonci a Italové udělali zvláštní krok stranou a začali zavádět silnější náboje, nikdy však přezbrojení nedotáhli. Nové náboje byla okrajová záležitost, důvodem jejich vzniku byla nejspíše objektivní potřeba silnějších kulometů a z dnešního hlediska podivné lpění na jednotném náboji pro obě skupiny zbraní.

Mezi válkami vývoj pokračoval a bylo vyvinuto hned několik nábojů střední balistické výkonnosti, vše ale jen pro prototypy. Zbrojení nejdřív nebylo vnímáno jako nutné a pak zase nebyl čas na tak zásadní změny jako nové pušky.

Příkladů je celá řada:švýcarský 7.65X35, 7.65X38(Fürrer), v UK byl navržen 7x41(Kynoch), v Itálii 7,35X34(Terni), 7,92X36 v Řecku a k nim příslušné zbraně. A další, dnes zapomenuté zbraně a náboje, které vznikly v pár kusech.

Pro vznik a zavedení útočné pušky existovalo rozsáhlé nezainteresovaným lidem špatně patrné podhoubí. Celkové pojetí se zrodilo ještě během první světové války. Když pak pod tlakem událostí, tak jako houby po dešti vyrostly první služební typy, vypadá to jako překvapení jen zdánlivě. Ve skutečnosti již potřebné vědomosti a koncept měly svá místa v hlavách progresivních konstruktérů.  Útočné pušky jen čekaly na ty správné podmínky.

Nástup útočných pušek byl oddálen tím, že vojáci bývají dost konzervativní a nerozeznali výhody automatických pušek na náboje středního výkonu. Stále měli tendenci trvat na vybavení pěšáka silnou dalekonosnou puškou. Kromě toho se obávali, že když pěšák dostane automatickou zbraň, bude "kropit", střílet pánubohu do oken a nadměrná spotřeba nábojů bude nad síly zásobování. A nakonec přezbrojení stojí nemalé peníze a stávající pušky měly před sebou ještě dlouhou životnost.

I armáda s nejlepším zázemím, tj. US army vybrala konzervativní přístup.  To je ulehčit vojákovi práci, ale nechat mu silný náboj a nepovolit mu střelbu dávkou. US army opakovačky vyřadila již před druhou světovou válkou a místo nich zavedla samonabíjecí pušku M1 Garand. Po zkouškách různých nábojů a typů zbraní včetně varianty Garanda se středním balistickým výkonem (.276 Pedersen),  US army  stejně přijala pušku komorovanou pro již zavedený 30-06 Springfield. Byl to ovšem jasný pokrok. U samonabíjecí pušky voják nemusí tahat za kliku závěru a může se soustředit více na střelbu. Garand používavá snad nejbrutálnější puškový náboj WW II se všemi pozitivy i negativy. Pro 30-06 Springfield  není překážkou dobře rostlý strom. Problém byl vyřešen tedy vyřešen jen zčásti.

A tak nakonec krátké opakovačky  vybojovaly většinu druhé světové války. Německo s puškou Mauser 98 a SSSR s puškou Mosin 1939,  v menšině oba státy použily i samonabíjecí pušky a Němci pak koncem války i níže uvedenou útočnou pušku.

V US army(stejně jako u otatních armád) samozřejmě věděli, že jejich kvalitní, ale dost silná puška, není to pravé pro všechny situace. Tuto zbraň bylo třeba doplnit dalšími ručními zbraněni, buď s vyšší hustotou palby, lehčími, nebo obojí. Garanda doplňovaly samopaly a těžká automatická puška BAR.

Roku 1941 obdržela US army vynikající M1 carbine vyvinutou týmem firmy Winchester. Lehoučká karabina používá pro ni postavený puškový náboj .30 carbine. Ujala se výborně, při střetech na krátké vzdálenosti slavila úspěchy. Zbraň má totiž vyšší výkon a přesnost než jakýkoli tehdejší samopal, takže je univerzálnější. Má tedy část těch zásadních vlastností: lehká, pohotová, s malým zpětným rázem, pro přesnou rychlopalbu je přímo stvořena. Ale její účel je přece jen jiný. Byla zkonstruována pro vojáky, kterým by plnohodnotná puška překážela: obsluha techniky, posádky vozidel, průzkumníci, výsadkáři a podobně. M1 carbine sice v boji často zaskakovala za útočnou pušku, ale koncepčně jde o PDW personal defense weapon doslova:osobní obranná zbraň. S efektivním dostřelem kolem dvou set metrů  je pro pěšáka příliš slabá.

Na příkladu US army je vidět, jak si vývoj o útočnou pušku doslova říkal. Vojáci byli vybaveni několika vyhraněnými zbraněmi, zatímco koncept útočné pušky umožňuje použít jednu univerzální zbraň pro většinu situací a speciální typy omezit.

V Německu se ideou útočné pušky zabývali již před válkou(např karabina Volmer 1935) ale tyto nápady neměly podporu u armády.  Zkušenosti bojů druhé světové války však daly vývoji útočné pušky nový impuls. Respektive byl zkonstruován náboj a pak vyhlášena soutěž o nejlepší zbraň pro tento náboj. V roce 1942 tak byly dokončeny a zkoušeny prototypy pro náboj 8x33mm Kurz(srovnejte s  nábojem pro opakovačku: 8x57mm Mauser, optimální dieta). Vítěznou zbraň Mkb-42(konstruktér Hugo Schmeisser, fi. Haenel) ale Hitler zamítnul. Neznal bojovou praxi pěchoty. Vývoj pokračoval vůdci za zády včetně velké zkušební serie nasazené v boji. Teprve nadšené ohlasy vojáků přímo z bojiště Hitlera přesvědčily, posvětil masovou produkci a vymyslel pro zbraň označení sturmgewehr-útočná puška. Pojmenováním byl nový smrtící nástroj úplně hotov. Vše co následovalo v dalších desítkách let je už jen hledání cesty k lepšímu naplnění koncepce. Waffen SS a Wehrmacht předvedly užitečnost v boji a Stg 44( a její verze) se stala v pořadí druhou nasazenou, ale první  více používanou útočnou puškou.

Shrňme si charakteristiku této třídy zbraní:Jsou spíše kratší, aby nepřekážely. Střílí z uzamčeného závěru což je řešení s dobrou přesností střelby. Mají selektor střelby. Zásadní je dobře zvladatelný zpětný ráz, hlavně díky použitému náboji. Stabilita zbraně při střelbě je dále ovlivněna hmotností pohyblivých částí-nižší hmotnost znamená lepší stabilitu. Ke kontrole při střelbě lze přispět vhodnou geometrií zbraně s osou hlavně co nejníže proti rameni a doplňky zbraně tzv. kompenzátory zdvihu. Krátká mířená dávka by měla být možná. Mají zásobník s dostatečnou kapacitou(většinou 20 nebo30). Zkušený střelec zasáhne člověka až na cca 400-500m.

Pojem útočná puška má vnitřní logiku. Je to zbraň dobrá pro pěšáka v pohybu, pohotová, dobře ovladatelná a rychlopalná. Proto je vhodná k pěchotní zteči, ale jen díky své univerzálnosti je dnes základní pěchotní zbraní. Označení útočná puška nejde brát až tak doslova, spíše je potřeba to vnímat jako ustálené označení, podobně jako "vídeňský řízek".  Možná si i přesto někdo řekne, jestli existuje také obranná puška. Kupodivu ano, i když se jí tak neříká. "Pěchotní obranná puška" je robustní plně automatická zbraň, nejmenší typy váží lehce přes sedm kilogramů. Je určena primárně pro střelbu s oporou a ne všechny modely umožní střelbu z ramene nebo z ponosu. Umožňuje střelbu dlouhými mířenými dávkami, které postupující nepřátelskou pěchotu doslova přibijí k zemi. Ano, je to strojní puška, neboli kulomet.  Kulometčík je jedna ze dvou střeleckých specializací, které doplňují vojáky s útočnými puškami. Kulometčíci se svými neohrabanými zbraněmi dokáží vystavět doslova zeď z kulek a podle typu kulomet často dosáhne mnohem dál než útočné pušky. A pak jsou zde odstřelovači. Jejich speciální zbraně mají sice malou palebnou kapacitu, ale zato jsou velmi přesné a dalekonosné. Společně tyto tři druhy pěšáků vytváří nad bojištěm dokonalou smršť kulek. Rozdělují si tak úlohy, které kdysi zastávali jen střelci s opakovačkami. Bylo to totiž právě zavedení kulometů a zčásti i zavedení odstřelovacích pušek, co dalo vzniknout útočným puškám. Řadoví střelci už nepotřebovali hromadnou střelbu a střelbu na velké dálky. Proto pěší střelci dostali jinou, lehčí zbraň. Za cenu snížení dotřelu mají mnohem vyšší palebnou sílu.

PS: Pokud jste vydželi až sem, tak nashledanou někdy příště, nad druhým dílem-Rodokmen legendy AK 47