Nejrozšířenější útočná puška nespadla z nebe. Často se diskutuje odkud ji mladý řidič tanku a mechanik obšlehnul. Odpověď není ani jednoduchá, ani jednoznačná, ani senzační, ani krátká. Posuďte sami.
M.T. Kalašnikov již jako penzista se svým dílem.
Zavalitá puška s krabicovitým ocelovým rámem, a tmavou dřevěnou pažbou. Typický hrb nad hlavní, strmá vysoká muška a zásobník ohnutý jako banán jí dávají osobitou siluetu. Je to nejrozšířenější útočná puška vyrobená v neznámém počtu kusů, protože se vyrábí na řadě míst světa. Ale více jak sto milionů kusů jí bude určitě. Máme s ní spojené vojáky Rudé armády, vývoz socialismu, revolucionáře, gerilové válečníky, diktátory i zlouny z hollywoodských filmů. Puška vyobrazená na státní vlajce Mosambiku přesáhla svoji roli pěchotní zbraně a zanechala stopu ve světové kultuře. Díky tomu, že vznikla v paranoidním a tajnůstkářském SSSR je historie jejího vzniku opředena řadou mýtů a tajmenství. Všichni však znají muže podle kterého je tento slavný vzor pojmenován, Michail Timofejevič Kalašnikov. Dnes je to penzionovaný generál a stále se těší dobrému zdraví.
Jak se Kalašnikov stal konstruktérem zbraní.
Michail Timofejevič Kalašnikov(*1919) byl z lidí , které sovětský režim chytil pod krkem. Pocházel z kozácké rodiny z vesnice Kurja v altajské oblasti. Kalašnikovovi rodiče nebyli nijak bohatí, řekněme menší až střední zemědělci. První kolo hledání zlých kulaků je minulo, ale druhé skončilo deportací na Sibiř. Práce na zúrodňování jalové půdy a tvrdé sibiřské klima bylo zřejmě to, co přivodilo jeho otci smrtelnou chorobu. Byla to krušná léta. Nakonec se Michail odstěhoval z vnuceného domova za prací, k Sibiřsko-turkestánské dráze do stanice Mataj, zde pracoval jako úřeník v technickém oddělení(jinde se píše zámečník a stejně jsem nezjistil, jaká byla jeho pracovní nálň). V novém působišti neznali jeho kulacký původ. Kalašnikov vstoupil do Komsomolu a s rudou knížkou se společensky rehabilitoval byl z něho zase soudruh a plnohodnotný občan SSSR. Dlouho se trochu bál, že jeho nežádoucí třídní původ mu přinese potíže. Měl štěstí, nikdy se mu to nestalo.
Roku 1938 nastoupil k Rudé armádě. Nebyl hloupý a byl drobné postavy, to z něj dělalo idálního tankistu. Dostal kvalifikaci řidiče tanku a mechanika, setkal se s pořádnými nástroji a zakrátko ukázal talent, když začal s vývojem počítadla výstřelů z tankového kanonu, počítadla motohodin, které by pomohlo vést řádný servis tankových motorů a vyřešil střebu z pistole TT z tankové věže. Byl i převelen do dílen do Leningradu, ale začala válka a tak šel na frontu. Když v říjnu 1941 v bitvě o Brjansk utrpěl zranění, skončil v nemocnici. Němečtí pěšáci, vyzbrojení množstvím automatických zbraní přepadli jeho transport do zázemí ale Kalšnikov vyváznul. V nemocnici se debaty raněných vojáků točily kolem pěchotních zbraní a jejich výhod a nevýhod. Kalašnikova to všechno zaujalo, byl velký nadšenec do mechaniky. Ještě v nemocnici prostudoval Encyklopedii zbraní, jednu z knih výborného konstruktéra Vladimíra Gavriloviče Fedorova, mimo jiné autora první ruské útočné pušky. Naprosto ho to pohltilo.
Svoji dovolenou na zotavení strávil ve stanici Mataj. S vydatnou pomocí bývalých kolegů od dráhy zkonstruoval a postavil prototyp samopalu. To všechno v drážní dílně. Se zbraní v náručí navštívil místní vedení komunistické strany v Alma Atě. Samopal zaujal zodpovědné činitele a Kalašnikov mohl vylepšit zbraň v Moskevslém leteckém institutu(tehdy přemístěném právě do Alma Aty). Na zhodnocení byl vyslán na Děržinského dělostřeleckou akademii. Hodnocení nebylo nijak oslnivé. Zbraň nebyla úplně povedená, měla technické potíže, nepřinášela nic lepšího než stávající typy a byla příliš složitá pro výrobu. Ale seržant od tankistů bez příslušného vzdělání postavil z vlastní iniciativy funkční samopal. To zapůsobilo. Dali mu možnost rozvíjet konstruktérský talent. A. A. Blagonrav z akadenie doporučil převelení ke GAU(Hlavní dělostřelecký úřad).
GAU znamenal silné zázemí, možnost setkávat se s dalšími konstruktéry, poznat řadu místních i světových zbraní, včetně prototypů, které nikdy nevstoupily do výroby. Kalašnikov byl naposledy ve škole jako teenager a měl minimální formální technické vzdělání a přesto zastával prestižní zodpovědnou práci. Pracoval na sobě, studoval zbraně, se svými konstrukcemi soutěžil ve státem vedených zakázkách. Dostal k sobě tým spolupracovníků, kteří sice neměli jeho cit pro mechaniku, ale zato ovládali technické kreslení, vlastnosti materiálů, balistiku apod. Mladý seržant tak mohl obstát mezi konstruktérským esy své země. Jeho pracovitost byla pověstná, prý se mu v žertu někdy říkalo perpetuum mobile. Kalašnikov, syn perzekuovaného kulaka, kterému Stalinův režim málem zničil rodinu, nyní pro tento režim pracoval. Čekala ho úžasná kariéra, generálská hodnost, přízeň nejvyšších představitelů režimu. Jeho jméno budou znát po celém světě. Ale v roce 1946 to byl jen jeden z řady konstruktérů angažovaných k vytvoření nové pěchotní zbraně k obraně rodné vlasti a socialismu. A dlužno dodat že konstruktér nijak úspěšný, jeho projekty zatím vždy byly zamítnuty(zřejmě tři) Dějiny si ale pamatují především vítěze. V roce 1946 se v soutěži sešlo kromě Kalašnikovova dalších patnáct návrhů od patnácti konstruktérů. A kdo dnes zná jejich jména?
Btw Kalašnikov se zamiloval do Jekateriny Mojsejevy, která v jeho týmu dělala kresličku a vzal si ji, bylo to jeho druhé manželství.
Jak se rodí úspěšné vzory
Aby se vojenská zbraň stala proslulou, musí o ni mít armáda zájem a úspěšně ji nasadit. Cesta vede zdola i shora.
Konstruktér může hotovou zbraň, nabídnout armádě, tam ji shledají potřebnou, nasadí ji a následně se proslaví. To je třeba případ legendárního gatlingu. Také německá útočná puška stg 44, přestože vznikla na základě armádní soutěže musela být nakonec prosazována zdola. Lidé od Haenelu ji kvůli odmítnutí Hitlerem museli zakonspirovat a poslat na frontu s pomocí spřízněných vojáků.
Nejčastěji armády samy definují své potřeby. Zadávají parametry zbraně, co má umět. Konstruktéři pak tyto koncepty mění ve skutečnost a utkávají se mezi sebou v soutěžích podle pravidel zadaných armádou. To je i případ AK 47. Sověti již delší dobu usilovali o automatickou zbraň jednotlivce výkonnější než samopal.
Revoluční německou sturmgewehr nešlo přehlédnout. A je pravděpodobné, že první kořistní kusy sověti získali již r. 1943. "Otec zakladatel" Fedorov se snažil prosazovat náboje středního balistického výkonu dlouho a i když neuspěl, jeho myšlenky se šířily. Toto je část vlivů které vedly k zadání nového náboje.
Frontové zkušenosti ukazovaly, že sovětská pěchotní puška bude muset odolávat mrazivé ruské zimě, dešti, bahnu, prachu stepí i pouštnímu písku. Samonabíjecí puška SVT 40 byla v rukou ruských odvedenců neefektivní, protože tato jinak dobrá zbraň byla náročná na údržbu. Složitějším strojům se v Rudé armádě moc nedařilo, bylo tam příliš mnoho vojáků bez smyslu pro mechaniku. Nová puška měla být tedy maximálně jednoduchá.
Tak vzniknul nejprve náboj a později koncept nové zbraně. AK 47 je zbraní stvořenou iniciativou shora. Zbraní vznikající kolem dodaného náboje a v mantinelech požadavků zadaných armádou. SSSR nepotřeboval německou sturmgewehr. Potřeboval frontovou zbraň v sovětském stylu , která ovšem dokáže podobné věci jako strumgewehr( nebo podle jiného pohledu zvětšený samopal.) Není tedy divu, že prvky Stg 44 jsou na AK 47 jasně patrné. Ovšem německá zbraň byla pro ruské podmínky nevhodná a tak je vnitřní uspořádání jiné. Konečně, kdyby v SSSR chtěli Sturmgewehr, mohli by ji začít zkusit sami produkovat, níže si ukážeme, že k tomu měli vše potřebné.
Sovětská propaganda má tendenci líčit vznik AK 47 jako vlasteneckou iniciativu prostého, ale talentovaného a pracovitého seržanta. Hrdina z lidu je totiž jedním z nosných témat tehdejší propagandy. Ale to je jen příběh Kalašnikovova vstupu na konstruktérskou scénu. AK 47 je výsledkem projektu řízeného státem. AK 47 je kolektivní dílo, vznikl z popudu totalitního státního aparátu, který zadal koncepci a vytvořil podmínky pro konstruktérské týmy.
Náboj M43 jako základní kámen.
Jádrem konceptu útočné pušky je náboj středního balistického výkonu, v této třídě v roce 1943 již existovala řada prototypů, ale jediný hromadně vyráběný vzor, německý 8mm Kurz.
Nejlogičtější cesta k dobré pěchotní zbrani je postavit ji kolem již hotového a známého náboje. Protože v nejužším slova smyslu je vlastní zbraní právě náboj a puška je zařízení k jeho odpálení. Známé pracovní parametry náboje umožní dobře dimenzovat součásti pušky.
Sovětská armáda dlouho odmítala ideu puškového náboje se sníženým výkonem, nicméně vývoj k tomu přirozeně směřoval. V roce 1943 se postoj velení definitivně změnil. Pak už šlo vše velmi rychle. K dispozici bylo množství experimentálních typů včetně malorážných 5,45. Nakonec byl přijat náboj zkonstruovaný N. Jelizovem a B.V.Seminem. Relativně konzervativní 7,62X41, byl po prvních sériích ještě mírně upraven na 7,62X39 a ten je znám jako M 1943 a dnes je asi nejrozšířenějším nábojem středního balistického výkonu. Stejná ráže jako u ostatních sovětských vojenských nábojů zjednodušila produkci střel a hlavní.
Někde se říká, že M1943 je zkrácený ruský puškový náboj, ale rozměry vůbec nesedí. Jiní, že jde o odvozeninu německého náboje Kurz pro Stg 44, ale opět schází větší shoda. Pravda je taková, že rozměry jsou téměř stejné jako u experimnetálního německého náboje GECO 7,75x39,5 neboli M35, pro útočnou pušku Vollmer 1935. Pravděpodobnost takové podoby je velmi nízká, takže to nebude náhoda. Bůh ví, kde konstruktéři získali vzácný experimentální náboj. Pravděpodobně ho Němci SSSR poskytli v rámci předválečné vojenské spolupráce. Ale ať už náboj přišel odkudkoli, jen hlupák by se mořil s vlastním vývojem, když už někdo jiný udělal práci za něj. Vzhledem k množství experimentálních typů a zkušených konstruktérů sověti nutně nepotřebovali kopírovat, kdyby neměli GECO náboj jako základ, jednoduše by přijali některý jiný prototyp.
Revoluční sturmgewehr
Vyprávění o druhé masově nasazené útočné pušce nemůže být kompletní bez znímky o té první. Je to německá Stg 44 a její verze, která dala této třídě zbraní jméno, dokázala v praxi užitečnost konceptu a tím ukázala cestu ostatním konstruktérům. Zbraň byla zkonstruována podobně jako AK 47 pro armádní soutěž a pro konkrétní náboj(8x33 Kurz). Automatická karabina(machinenkarabiner) prošla od prototypu řadou úprav
Nejdůležitější jsou dvě. Přidání bicího mechnismu umožnilo střelbu z uzavřeného závěru a tím stabilizovalo zbraň při režimu jednotlivých ran. Systém odběru plynů kanálem do vývrtu hlavně zvýšil spolehlivost a životnost hlavně. Původně se plyny odebíraly od ústí.
Výsledkem je spolehlivá zbraň s vysokou užitnou hodnotou a jednoduchou obsluhou. Ale mechanickým uspořádáním není nijak převratná. Jsou částečné podobnosti s jinými zbraněmi té doby, především s čs kulometem vz. 26, ruskou samonabíjecí puškou SVT 40 a němekým samopalem MP 40. Nedokáži říct, jestli se H. Schmeisser těmi zbraněmi konkrétně nějak inspiroval, nebo šlo o dobře známé principy, které prostě patřily ke vzdělání konstruktéra zbraní.
Dlouhý zákluz plynového pístu funkčně spojeného s mohutným nosičem závorníku, uzamčení závěru výkyvem závorníku, to je k vidění u čekého kulometu vz.26.(předchůdce BREN GUNu). Tento kulomet používaný i Wehrmachtem H. Schmeisser nutně musel znát. Odběr plynů skrz kanál do vývrtu hlavně a umístění plynového pístu nad hlaveň se zase ukázal užitečný na sovětské samonabíjecí pušce SVT 40. U Waltheru podle kořistní SVT 40 přepracovali systém odběru plynů na své pušce G41, z nespolehlivé zbraně se stala výborná pěchotní puška, vznikl vzor G43. Toto nešlo přehlédnout. Stg 44, vz.26 a SVT 40 , mají principiálně stejný způsob odemykání závěru. Správný konstruktér zbraní studuje technická řešení na jiných zbraních, aby pak nevynalézal trakař a H. Schmeisser byl Pan Konstruktér. Konečně dnešní konstruktéři motorů se také nemoří s vynalézáním klikové hřídele. Zpracování Stg 44 se trochu podobá MP 40, to je dáno dobovým stavem technologií. Ergonomie se podobá také MP 40 a samopalům obecně(ovládací prvky na levé straně) protože požadavek na podobnou ergonomii měla armáda.
Výkony Stg 44 nejsou výrazně jiné, než u jiných raných útočných pušek( Fedorov 1916, Rybeyrolle 1918, Vollmer 1935.. ). Stg 44 má jednoduchou mechaniku, což je pro třídu útočných pušek přece jen pokrok, ale v kontextu dobových pěchotních zbraní žádný průlom.
Takže kde je ta revolučnost?Hugo Schmeisser správně pochopil roli útočné pušky na bojišti. Útočná puška je zbraň pro masové nasazení a musí být logicky zkonstruována pro hromadnou výrobu. (Tyto myšlenky se objevily i v armádním zadání, nelze říci odkud vlastně koncept vyšel, jde o smíšené vlivy.)Pěchotní pušky té doby byly vyráběny jako docela trvanlivé strojírenské výrobky, s velkým podílem třískového obrábění. Stg 44 obsahuje na tu dobu nevídané množství lisovaných dílů. Na méně exponované části se používaly levnější ocele a přesnější díly(třeba kolejnice pro závěr) se do plechového výlisku navařily. Svařování a lisování bylo do té doby používáno jen pro výrobu samopalů a Stg 44 je složitější a lépe propracovaná. Ve zbrojovkách tehdy nebyli pro tuto technologii příliš vybaveni. Haenel se v tomto projektu spojil s výrobcem psacích strojů a pořadačů MERZ WERKEN z Frankfurtu. Firma měla sice nulové zkušenosti se zbrojní výrobou, ale pomohla úspěšně zapracovat konstrukční úpravy a technologický postup k hromadné výrobě. MERZ pak pro sturmgewehr dodával lisované díly, zbrojovka dělala třískové obrábění a kompletaci zbraní. Spolupráce se subdodavateli v takovém rozsahu byla tehdy ve zbrojním průmyslu celkem novinka.
Stg 44 je spolehlivá, s velkou palebnou silou, dostatečně přesná pro běžné vzdálenosti střetu(400m max). Přitom se dala masově, za dobrou cenu vyrábět a bylo potřeba méně ušlechtilých materiálů. Pro každého konstruktéra je příkladem, jak má vypadat útočná puška. Ovlivnila řadu konstruktérů, včetně Kalašnikova.
Při spatření obou zbraní vedle sebe má většina lidí rychle jasno, AK 47 je zkopírovaná Stg 44. Skutečnost je však složitější, Stg 44 zde posloužila jako koncept: Automatická karabina s velkokapacitním zásobníkem na náboj středního balistického výkonu. Je vhodná pro frontové podmínky, jednoduše se obsluhuje a je uzpůsobena k masové produkci. Tento koncept jistě pochopilo nezávisle na sobě více lidí pozorováním poměrů na bojištích, přicházel z řady zdrojů a jedním z nich byla sturmgewehr. Teprve spatření prvních sturmgewehr(tehdy typy Mkb 42 a MP 43) v boji pravděpodobně zlomilo odpor Rudé armády k této třídě zbraní. Nápad na zavedení útočné pušky měl Fedorov již před rokem 1920. Z vnitřního uspořádání má Stg 44 a AK 47 společné jen málo, především to, že nosič závorníku a plynový píst tvoří jeden poměrně mohutný celek.
Kořeny AK 47
Kořeny vnitřního uspořádání AK 47 je třeba hledat v roce 1944 v soutěži o samonabíjecí karabinu. Soutěž vyhrál Simonov a vítězná zbraň byla později vyráběna jako SKS-samonabíjecí karabina Simonova a byla chvíli paralelně používána s AK 47. Kalašnikov pro tuto soutěž zkonstruoval prototyp inspirovaný jinou známou zbraní a to americkou M1.
Zevním vzhledem ani podobou jednotlivých dílů nepřipomínají AK 47 ani trochu. Ale Kalašnikov pušky M1 uvádí jako inspiraci pro svoji první samonabíjecí karabinu, která se později stala základem pro AK 47. Převzal totiž jen principy fungování jako je uzamčení rotací závěru a funkční propojení plynového pístu a závěru. Pozdější opakované přepracování spolehlivě zakrylo jakékoli patrné shody.
Bitva konstruktérů.
Vlastně to byla spíše bitva konstrukčních kanceláří, vývoj útočné pušky v takovém tempu není práce pro jednoho člověka.
Hned jak byl nový náboj na světě, GAU začal zadávat nové zbraně pro tento náboj. Soutěž na samonabíjecí karabinu vyhrál Simonov r.1945 se zbraní která byla od r.1949 vyráběna jako SKS, v soutěži na lehký kulomet zvítězil r.1944 Děgtarjev se zbraní, která byla od cca r 1950 zavedena do výzbroje jako RPD.
Také útočnou pušku(v Rusku avtomat) zadal GAU již 1943 a zapojila se řada konstruktérů: A.I.Sudajev, V.A.Děgtarjev(?), S.G.Simonov, S.A.Korovin, F.V.Tokarev, V.F.Kuzniščev, A.A.Bulkin, G.S.Špagin(a možná ještě další) Za nejlepší bylo možno označit Sudajevův AS - 44, avšak žádná z konstrukcí nebyla uznána za vhodnou k zavedení do výzbroje, a vše bylo dporučeno k přepracování. Nadějného konstruktéra Sudajeva pak vyřadila ze hry smrtelná choroba, umřel nečekaně a mladý.
V roce 1945 GAU formuloval nové požadavky a konstruktéři odpověděli novými konstrukcemi. A této soutěže se už Kalašnikov zúčastnil také. V prvním kole byla dodána jen dokumentace a to pod krycími názvy, aby se zajistila nezaujatost komise a z těchto návrhů bylo vybráno několik(osm-asi) pušek k výrobě prototypů a srovnávacím zkouškám. Porovnávány byly zbraně Kalašnikova, Rukavišnikova, Děmentěva, Bulkina, Korovina ,Kubynova ,Simonova(?) a Korobova(a možná ještě další)
Soutěž byla pro Kalašnikova a jeho tým nesmírně náročná plná horečnatého úsilí a neustálé honby za termíny. Puška si sice nevedla špatně ale ani nebyla jasným favoritem. Kalašnikov a jeho spolupracovníci ji pro každé kolo srovnávacích testů přepracovávali. Vyrobili minimálně tři poněkud odlišné modely 1946.Jelikož konstruktérský styl M.T.Kalašnikova se nesl v duchu kreativního opisování některé prototypy mu posloužily jako zdroj inspirace. Hovoří se hlavně o Bulkinovi a Simonovovi. Ve srovnávacích testech prototypů již nebylo takové utajení jako v prvním kole a Kalašnikov měl informace o ostatních prototypech a jejich konstruktérech.
Velké vnitřní vůle a dostatek vnitřního prostoru, to je styl Simonovovy karabiny, která pobila Kalašnikovovu karabinu v soutěži z r.1944, nosič závorníku a plynový píst spojený v jeden celek, to je zase údajně inspirace Bulkinem. Ovšem vytvořit z funkčně spojených součástí jediný díl není až takový záblesk génia ale celkem logická úvaha, která by měla být konstruktérovi vlastní. Stejný nápad člověk dostane po rozebrání sturmgewehr...tu jistě znal Kalašnikov dokonale.
Spekuluje se, že Kalašnikov použil kromě konstruktérského i svůj společenský talent, prý dostal cenné rady přímo od majora z polygonu. Kalašnikov byl společenský a temperamentní člověk, byl mezi lidmi hodně oblíbený, což mu také mohlo trochu pomoci. Ovšem ani ty nejlepší intriky by nedostaly na výsluní špatnou zbraň. Výsledek práce Kalašnikova a jeho týmu hovoří sám za sebe.
Zajímavý prototyp útočné pušky tkb 408 od Korobova. Progresivní uspořádání bull pup přibližuje závěr k rameni střelce a tím umožňuje podstatně zkrátit pušku, aniž by to nějak ovlivnilo rozptyl. Korobov byl už tehdy zkušený technolog a jeho konstrukce je kompaktní, lehká, s malým počtem dílů a ekonomicky nenáročná. Na svou dobu příliš futuristické uspořádání ji vyřadilo hned po prvních srovnávacích zkouškách prototypů. Informace o její spolehlivosti jsem nezískal.
Definitivní charakter AK konstruktérský tým tvořil za běhu. Snížili počet součástí. Přepracovali spoušťové ústrojí. Přepracovali ergonomii, která původně vycházela ze samopalů a sturmgewehr. Sjednotili ovladač režimů palby a pojistky. Ještě třetí prototyp má ovládací prvky vlevo až později byly přesunuty doprava. Až pro finální verzi AK 47 No.1 spojili plynový píst a nosič závorníku v jediný díl. Vynesli druhý hlavní trumf systému Kalašnikov. Velké vůle a masivní pohyblivé části dávají systému AK jeho spolehlivost. Masivní blok kovu hnaný předimenzovaným odběrem povýstřelových plynů jen tak něco nezastaví.Uvnitř pušky je spousta místa kam mechanismus vytlačí nečistoty. Při sabotáži mechanismu s velkými vůlemi to s pískem ani nemá cenu zkoušet a je potřeba se podívat se po nějaké vhodné suti.
Nakonec zůstali ve hře tři konstruktéři, Bulkin, Dementěv a Kalašnikov, kterým komise opět doporučila jejich prototypy k přepracování. Protypy AK v některých ohledech zaostávaly. V soutěži se objevily pušky přesnější, s méně díly, výrobně levnější, lehčí i stabilnější při střelbě, ovšem ty zase měly jiné chyby. Komise se hodně zaměřovala na to, aby puška byla spolehlivá, odolná a použitelná v jakémkoli klimatu. Před posledním kolem nebylo vítězství AK jisté ani náhodou.
Bulkin 1946 no.1, Bulkinovy prototypy byly letech 1946/47 největší konkurence pro avtomat Kalašnikova
Pro poslední kolo tým zbraň rozsáhle přepracoval(ani nevím jestli to vůbec podmínky soutěže dovolovaly, ale každopádně jim to prošlo). A puška zvítězila, ačkoli byly zjevné její zápory. Bulkinův prototyp byl přesnější a lehčí, ale odolnost a spolehlivost pušky od Kalašnikova, byla to, co armáda chtěla víc. Prototyp byl oficiálně přijat jako Avtomat Kalašnikova 1947.
Velcí opisovači
M.T. Kalašnikov a jeho tým nesoutěžili v originalitě, ale vyvíjeli funkční útočnou pušku. Socialistické zřízení moc nectí duševní vlastnictví, všechno přece patří pracujícímu lidu, SSSR si rád „půjčil“ jakoukoli užitečnou technologii. AK je konglomerátem již známých principů, které se objevily na jiných světových i sovětských zbraních. Kombinace těchto principů je však originální a řešení automatiky si plným právem zaslouží označení "systém Kalašnikov".
Koncept útočné pušky již existoval v řadě prototypů a jedné sériové zbrani. Na tom již nešlo nic vymyslet. AK je automatická karabina na náboj středního výkonu se selektorem střelby a velkokapacitním zásobníkem-jako všechny zbraně této třídy.
Na zbrani jsou patrné podobnosti především s následujícími typy a v literatuře se uvádí jako přímá inspirace. Je otázka jak to bylo ve skutečnosti.
STG 44(německá útočná puška)-základní uspořádání, technologické pojetí pouzdra závěru(dočasně ho museli změnit na frézované)
Pušky M1(US samonabíjecí vojenská puška a odvozená karabina)-Kalašnikov převzal funkční principy. Obě zbraně se uzamykají rotací závěru a na dva ozuby, automatika je u obou poháněná plynovým pístem s dlouhým zákluzem, tj. píst tlačí závěr po celé dráze . Kalašnikov tento inspirační zdroj sám uvádí, obě řešení existovala před M1, to jen Kalašnikov se to na M1 naučil.
SKS(samonabíjecí karabina Simonova)-velké vnitřní vůle, zevní podoba systému odběru plynů
Bulkin(experimentální útočná puška)-nosič závorníku a plynový píst jsou jeden díl, některé detaily sestavy závěru.
Remington 8(lovecká samonabíjecí puška od J.Browninga)-řešení pojistky.
Kladívkové spoušťové a bicí ústrojí je podobné konstrukcím J.Browninga z období po roce 1900
Je potřeba vědět, že při konstrukci nové zbraně se obecně nemusí použít mnoho originálních prvků. Konstruktéři zbraní znají obecné principy fungování těchto mechanismů i jejich aplikace na konkrétních zbraních, správný konstruktér se neobtěžuje s vynalézáním kola. Na straně druhé, i když máte inspirační zdroj rozložený před sebou stále je potřeba velká erudice, pokud chcete ten či onen princip zakomponovat do své vlastní konstrukce.
Rádci a spolupracovníci.
Je nespravedlivé vůči spoustě lidí, když se leckde píše o tom jak Kalašnikov vynalézal svou pušku a vyznívá to jakoby se sám někde mořil nad ponkem a rýsovacím prknem a jeho inspirace vycházela přímo od pána boha. Tak to určitě nebylo.
AK 47 je kolektivní dílo a Kalašnikov byl šéfkonstruktér projektu a pracoval s kolektivem chytrých lidí. Byli vybaveni veškerým technickým a vědomostním zázemím, jaké SSSR dokázal poskytnout.
S odstupem let každý svůj podíl na vývoji AK popisuje jinak a detaily se už asi nikdy nikdo nedozví. Konstruktéři jsou lidé jako ostatní a ješitnost k tvůrčím povahám tak trochu patří. Líčení událostí od Kalašnikova se liší od verzí jeho kolegů a rádců. Co nedokázaly lidské slabosti, dokonala sovětská propaganda, která poslala do světa množství polopravd a lží.
Kalašnikovovou pravou rukou byl inženýr Aleksandr Zajcev, spolu probírali zásadní problémy vývoje a je možné, že právě Zajcev přesvědčil Kalašnikova k posledním zásadním úpravám, které vyhrály soutěž. Každý z nich to ale po letech líčí jinak. Major Vladimir S. Deikin(ang přepis) pravděpodobně vedl přepracování spoušťového mechanismu. Původně to byla variace na sturmgewehr, ale přepracovali ho podle systému Browning( nic neobvyklého, mezi kontruktéry zbraní je to dost oblíbené řešení). Kalašnikov přestože dělal co mohl a pilně se vzdělával nemohl mít detailní akademické vzdělání o materiálech, balistice apod, ale měl erudované spolupracovníky, třeba plukovníka(!) Borise L. Kanela. Kalašnikov také nemohl vypracovávat stohy výkresů potřebné pro vývoj takové zbraně a měl k ruce kresliče.
Major Vasily Fedorovich Lyuty(ang. přepis) pracoval na zkušebním polygonu a údajně Kalašnikovovi předal důležité rady, které se týkaly hlavních nedostatků prvních verzí zbraně a podněty ke zlepšení. Také prý řekl Kalašnikovovi detaily ze zprávy testovacího inženýra. Stejně tak mohl Kalašnikovův přítel zjistit informace o ostatních prototypech.
A nakonec se možná zúčastnil i poradce z nejpovolanějších a to sám Hugo Schmeisser, který vedl konstrukci a výrobu sturmgewehr. Rudá armáda stejně jako v jiných případech zabrala továrnu a získala spoustu technické dokumentace k Stg 44. Zajala i jejího konstruktéra a ten pak nuceně pobýval v Iževsku, kde současně probíhaly úpravy AK nutné k jeho masové produkci.V SSSR tedy měli vše potřebné k prostému zkopírování Stg 44, ale ta jim zjevně nevyhovovala. Co skutečně Schmeisser v Rusku dělal není moc jasné. Jistě to byl ideální konzultant při zavádění AK do výroby a možná to skutečně dělal. Stejně tak je možné, že paranoidní sověti ho ke svému prototypu vůbec nepustili a Schmeisser poskytoval informace o svých vlastních projektech k případnému využití nebo pracoval na jiných zbraních než AK. V sovětském Rusku se klidně také mohlo stát, že jeden funkcionář rozhodnul držet Schmeissera v Iževsku, místní funkcionáři s tím pak nesouhlasili a neměli pro něj žádné úkoly. Hugo Schmeisser pak možná v Iževsku jen popíjel vodku hleděl do okolních hustých lesů a nadával na nespravedlivý osud. Sám konstruktér svůj pobyt prý okomentoval ve smyslu, že jim poskytnul pár rad...Motocykl BMW sověti vyráběli jako prostou kopii(URAL). U útočné pušky jim originál nestačil a napřeli nemalé úsilí k vývoji vlastní a lepší, jak symbolické pro tento režim.
Trápení s pouzdrem závěru
Po vítězství v soutěži bylo třeba pušku připravit k produkci. Prototyp byl postaven tak aby vyhrál soutěž, ale nebylo to stále nic jiného než kusová produkce z puškařské dílny, ruční práce. Byl to zatím jen zhmotnělý koncept útočné pušky.
Kalašnikov byl převelen do Iževsku kde měla být zbraň odladěna a připravena k masové produkci. Ve městě sídlí dodnes firma Ižmaš která tehdy vyráběla automobily, motocykly a předešvším ruční palné zbraně po milionech. Proběhly další úpravy a týmy připravily masovou výrobu. Po zahájení produkce se dostavily potíže. Sovětský průmysl nedokázal to co zvládli v Třetí říši.
Pouzdro závěru u AK 47 je kovová vana, ve které se pohybuje závěr a v podstatě drží pušku pohromadě. Je do něho usazena hlaveň, šachta zásobníku, spoušťové ústrojí. A ja na něho namontováno pažbení a hledí. Shora jsou útroby pušky schovány za odnímatelným krytem. Prototyp byl vymyšlen podobně jako sturmegewehr kdy se základ vylisoval z plechu a pak pokračovalo nýtováním a svařováním. Továrna ale nezvládala postup. První série sice opuštěly továrnu, ale zmetkovost sovětské výroby byla neúnosná, pouzdro bylo třeba přepracovat. Toho se ujal další tým v čele s inženýrem Kharkovem(ang přepis). Vybavení provozů Ižmaš pro třískové obrábění bylo dobré a tak se rozhodli pouzdro vyfrézovat. Frézované pouzdro je sice extrémně tuhé, ale těžké. Puška dále přibrala. Při výrobě pouzdra z bloku oceli zůstanou po každém kusu dva kilograny odpadu a jde více jak 120 výrobních operací. Výroba se prodražila. Ale výrobní linky mohly začít chrlit zbraně ve vyšší kvalitě. Automatická zbraň jednotlivce o hmotnosti sekery se dostávala k vojákům.
Raketový vzestup kulackého syna.
Kalašnikov nepřišel zkrátka, režim se mu bohatě odvděčil. Měl všechny materiální a sociální výhody, které mohl režim svým prominentům nabídnout. Jen prémie za vývoj pušky byla 150 tis rublů. Cena automobilu Poběda byla 16tis. To auto bylo velmi těžké sehnat, ale M.T. Kalašnikov ho měl jako jeden z prvních.
Samozřejmě znal svou zemi a měl trochu obavy, jestli na něj někdo nevytasí jeho třídně pochybný původ, ale to se mu nestalo. Naopak režim potřeboval nové plně loajální elity, které mohl vystavovat(mohly za to Stalinovy čistky a válka) . Uvědomělý seržent z lidu, který se vlastní pílí vypracoval ve velkého konstruktéra byl prototypem správného soudruha. Kalašnikov dostal vysoké státní státní vyznamenání-Stalinův řád. A byl zvolen(v SSSR byl symbolický volební systém ) zástupcem republiky Udmurtia. Kromě kolegů z práce nikoho ve "své" republice neznal. Odpovídající ekonomickou kvalifikaci neměl a přesto byl členem rozpočtové komise. Ale to nebylo na závadu, nečekala se od něho vlastní iniciativa spíš jen vykonával a posvěcoval rozhodnutí strany, potažmo Stalina. Definitivně se stal prominentem který se setkával se samotným Stalinem. Po pádu Stalinova kultu byla tendence tyto prominenty popotahovat, ale Kalašnikov se díky konexím ochránil a udržel si své postavení v Iževsku.
Často se dočtete, že Kalašnikov byl za svou práci nedostatečně odměněn. Ve skutečnosti byl odměněn dobře, stal se elitním občanem své země s životním stylem odpovídajícím jeho postavení. Svou pušku zkonstruoval v týmu, ve státních službách a za masivní státní podpory, proto je logické že výsledky jeho práce patří státu.
AK zaplavuje svět
M.T. Kalašnikov se stal konstruktérem zbraní z vlastenectví. Chtěl přispět k záchraně své země. Později se samozřejmě přidala skvělá kariéra a osobní prospěch, ale to není nic zas tak špatného. Šéfkonstruktér jedné z nejvražednějších zbraní všech dob nejspíš není zlý člověk. Vždy říkal, že na pušce pracoval pro obranu své země. Avtomat ale toto poslání moc nenaplnil. Na mocný SSSR si prakticky nikdo netroufnul. Samozřejmě respekt vůči SSSR vycházel i z palebné síly jeho pěchoty. Avtomat posloužil k ovlivňování rozložení sil ve světě, jako nástroj zahraniční politiky a k upevňování a šíření socialismu. Nepřátelé vlády dělníků a rolníků si nezasloužili žádné slitování.
Když v roce 1949 SSSR vyzkoušel svou první jadernou zbraň vyvolalo to světovou pozornost. V ústraní zatím povstala zbraň, se kterou se bude skutečně zabíjet ve velkém měřítku. V továrnách Ižmaš začínala sériová výroba AK 47.
Poprvé byl AK ve větším měřítku nasazen v Maďarsku roku 1956 při potlačování povstání proti stalinskému režimu. Byl to ponurý bojový křest. Zbraň deklarovaná jako nástroj k obraně vlasti a svobody byla použita k agresi a zadupání svobody do země. Hned se také objevil jiný fenomén. První kořistní AK přešly do rukou povstalců a předznamenaly jeho roli jako symbolu rebelů.
Puškami AK stříleli pohraničníci do civilistů, kteří se snažili utéct přes hranice do západního Německa. Když bylo třeba těm méně chápavým vysvětlit začátek sovětské hymny „Neotřesitelný svaz svobodných republik“ nebo vyvážet socialismus do světa, byl tady opět k ruce AK.
Stalin již kromě zavedení AK do výzbroje nestihnul dát pušce konkrétní využití. Nikita Chruščov začal používat AK jako nástroj zahraniční politiky, jako páku když bylo třeba pohnout rovnováhou sil, jako úplatek k upevnění spojenectví. Po ustavení Varšavské smlouvy bylo rozhodnuto co nejvíce sjednotit výzbroj členských států, proto SSSR umožnil výrobu AK ve svých satelitech-NDR, Polsku, Maďarsku. Podklady k výrobě dodal také Číně a Egyptu, jiné státy jako Jugoslávie a Finsko rozpoznaly vysokou hodnotu útočné pušky AK a zajistily si výrobu oklikou. A to jsou jen první z desítek států, které přijaly AK a jeho deriváty do výzbroje.
Ve druhé polovině padesátých let některé západní státy o útočné pušce vlažně uvažovaly(Británie) jiné ani nechápaly význam útočné pušky ve válce(USA). Jenom experti z tajných služeb si uvědomovali, že je tady zbraň, která má sice pár protivných uživatelských vlastností, ale zato je více než způsobilá k tvrdé službě. A ta potichu zaplavuje svět. AK ještě ani nebyl v US příručkách pro identifikaci nepřátelských zbraní a dvě největší armády světa jím byly vyzbrojeny. SSSR ideově předběhl konkurenci o více jak deset let.
SSSR se dobrovolně vzdal kontroly nad produkcí a vypustil AK do světa. V centrálně plánovaných ekonomikách nebyla produkce AK podřízena principům komerce. Zatímco průmyslového zboží jako domácí spotřebiče, či automobily se zoufale nedostávalo, výrobní linky chrlily útočné pušky po statisících. Právě tato masivní nadprodukce a nekontrolovaná distribuce vedla k dnešnímu stavu, kdy je planeta doslova nasycena avtomaty. Ve spojení s odolností a minimálními nároky na kvalifikaci obsluhy je to příčina masového používání této zbraně. Do světa, který útočnou pušku neznal, vtrhla všelidová odolná zbraň a zaplavila ho jako velká voda. AK měli nejprve vládní vojáci, pak povstalci, teroristé a režimy podporované socialistickými státy a nakonec ho má kde kdo, protože je ho dostatek a zvládne ho každý.
Dnes už jsme trochu pozapomněli jaký to tehdy byl průlom, jaká obrovská palebná síla se najednou dostala do rukou jednotlivce. Jsme pořád v době opakovaček a najednou se objevila plně automatická zbraň, kterou lze se skládací pažbou schovat pod kabát. I dvanáctileté dítě ji zvládne a unese k ní i pár stovek nábojů.
Těsně obhájené vítězství
Když AK 47 zvítězil v soutěži, nebylo to bez výhrad, zápory byly známy. V konstrukčních kancelářích vznikaly další prototypy. Armáda vypsala další soutěž, v roce 1957/58 znovu proběhla bitva prototypů. Kalašnikovův tým z Iževsku přihlásil vylepšený AK 47- AKM. Korobov tentokrát nezkoušel svůj oblíbený kompaktní design a jeho kancelář vytvořila klasicky uspořádaný prototyp- TKB 517, ten vyhrál soutěž. Vítězná puška byla lehčí, o třetinu levnější, výrazně stabilnější při střelbě dávkou a měla méně dílů. Armáda ale raději sáhla po prověřeném systému a přijala AKM.
.
German. A. Korobov byl vynikající konstruktér, jenom měl trochu smůlu. Vytvořil řadu progresivních prototypů, ale žádný se nedostal do výzbroje. Kalašnikov ho vnímal jako svého největšího konkurenta, který ho tlačil ke zlepšování. Na snímku je Korobov někdy v době svého odchodu do penze v r. 1998, v levé ruce drží ultrakompaktní tkb 022 ze začátku šedesátých let, v pravačce má tkb 408 z r. 1946.
.
Korobov tkb 517
V šedesátých letech mohl být Kalašnikov právem hrdý na svou práci. Armáda přijala jeho lehký kulomet RPK , univerzální kulomet PK a Dragunovovu přesnou pušku s mírně modifikovaným systémem Kalašnikov. Rudá armáda prakticky přešla na zbraňovou automatiku systému Kalašnikov. Kalašnikov se honosil titulem šéfkonstruktéra armády. Jako hrdina byl dekorován spoustou vyznamenání jako Leninův řád, Řád rudého praporu práce, Leninova cena, Hrdina socialistické práce a další.
Jeho jméno je známé po celém světě, i když možná ne zrovna v tom nejlepším smyslu. Různé zboží(nože, vodka aj.), kterému propůjčil své jméno jde ale na odbyt dobře.
Kdyby ale Kalašnikovovi přálo válečné štěstí a celou válku úspěšně likvidoval německé tanky, historii by to nijak nezměnilo. Po světě by se šířil avtomat Bulkina nebo Korobova a Kalašnikov by po válce třeba opravoval a vylepšoval zemědělské stroje. Ve volném čase by psal básně, což byl zamlada jeho koníček.
Legenda v ruce.
AK 47 je kompromis, jako každá jiná úspěšná útočná puška. AK 47 upřednostňuje spolehlivost, odolnost vůči klimatu a nedbalé obsluze a o něco méně již snadnou vyrobitelnost. Takové vlastnosti jako přesnost, ergomie a stabilita při střelbě tím trochu trpí, ale AK 47 je má na úrovni dostatečné k tomu, aby v bitvě obstál. Velké vůle a velká síla mohutného vnitřnícho mechanismu, to je kombinace, díky které je obtížné zbraň zaseknout i úmyslně, ale není to zadarmo. Také omezené možnosti sovětských továren první verzi AK přitížily.
AK 47 má větší rozptyl, hodně se zdvihá při výstřelu, je nestabilní v dávce, první verze byla 4,3kg těžká včetně absurdní hmotnosti ocelového zásobníku 0,6 kg(srovnej 0,2 kg u Sa 58 což je podobná zbraň). Fakt, že puška je trochu "zalomená", způsobuje, že podstatná část síly zětného rázu se místo do ramene střelce přenáší na zdvih zbraně. Masa pohybujícího se kovu zvyšuje zpětný ráz a rozechvívá zbraň při střelbě dávkou. Třískově obráběné pouzdro závěru je sice robustní, ale těžké. Poté co je vystřelen poslední náboj zbraň nedá nijak najevo, že je prázdná. Chybí funkce tzv střelecké pohotovosti, kdy závěr po vypálení posledního náboje zůstane otevřený a puška jednak signalizuje že je prázdná a také ušetří trošku času při přebití. Páčka pojistky selektoru střelby je dost tuhá a hlučná, což se uvádí jako závažná vada, když vojáci potřebují být tiší, ale není to až tak hrozivé, voják totiž obvykle na přepad vyrazí s odjištěnou puškou.
Verze AKM neboli avtomat Kalašnikova modernizovanyj to zčásti napravuje. Jednoduchý odnímatelný kompenzátor zdvihu převádí proud plynů nahoru a tím tlačí ústí zbraně dolů a působí proti zdvihu. AKM je celkově lehčí o 0,7kg, má lehčí pouzdro závěru. Byl přidán mechanismus pro zpoždění vypuštění kladívka, u AK 47 se vzácně stávalo, že kladívko udeřilo, když ještě závěr nebyl ustálený a to způsobilo, že úderník nedopadnul naplno a rána nevyšla. Nicméně rozptyl je podobný. AKM je Kalašnikov, jak ho zná většina lidí.
Jak vzdálenost střetu roste, začíná se nepřesnost projevovat. Při boji ve městě, v džungli a jiných členitých prostředích je AK výborná zbraň, ale v otevřené krajině(třeba pouště) mohou vojáci s přesnějšími puškami(FN FAL, M16 apod) získat převahu. Nestabilita při všech režimech střelby je daní za vysokou odlnost a spolehlivost. To je totiž dosaženo velkou hmotností pohyblivých dílů. Bojovník s AK má handicap při přenášení střelby na různé cíle a při střelbě dávkami.
Stabilita českého Sa 58 je podle mě ještě horší než u AK(stejná ergonomie+velká hmotnost pohyblivých částí). Kdo prošel českou armádou ví, že tato jinak slušná puška je hodně neklidná.
Rozptyl AK je daný konstrukcí s velkými vůlemi a krátkou hlavní. A také nábojem. 7,62x39 nemá přesnost "vrozenou".
Co se týká plnění svého hlavního účelu tj. zabíjení bližních, zde je AK ve vleku náboje. Ten je sice nadaný solidní průbojností, ale díky velké stabilitě má tendenci vytvářet rovný střelný kanál. Málo rotuje kolem příčné osy a neochotně fragmentuje. To znamená, že není kdovíjak ranivý, ale zase dobrý, když je potřeba prostřelit překážky.
Např při bojích ve vietnamské džungli proti sobě stáli vojáci s AK a vojáci s M16. Nejprve byla M 16 nevyzrálá a nespolehlivá.I po vychytání šotků v M16 měl AK v něčem navrch, jeho náboj lépe prostřeloval vegetaci. Díky stabilitě 7,62x39 střely nevychýlilo jen tak nějaké křoví a AK tak nacházel v džungli snáze svůj cíl. Také fakt, že AK je naprostý nezmar jistě přišel v džungli vhod. Nicméně nic z toho nebylo dost silné aby američtí vojáci ve větším měřítku kořistní AK používali. M 16 je lehká, střelivo do ní také. 5.56 NATO náboj v prvních verzích byl hodně ranivý. M 16 je proti AK o něco přesnější a podstatně stabilnější při střelbě, to jsou zase její výhody. Podle mých informací Američané ve Vietnamu kořistní AK používali hlavně když chtěli, aby nebyli k poznání podle zvuku střelby, nebo když chtěli používat střelivo ukořistěné během akce.
Závěrem
Avtomat Kalašnikova výborně symbolizuje dobu a místo svého vzniku. Byl stvořen centrálním plánováním mocného totalitního aparátu. Jeho vývoj je vzorným příkladem kolektivismu a socialistickoho soutěžení, aby ho pak státní propaganda přiřknula jedinému muži, jehož pak vylíčila jako sólového hrdinu z lidu. Fakt, že tento hrdina neměl správný třídní původ a byl nejdřív málem převálcován režimem se přešel mlčením. Detaily vzniku jsou zahaleny tajemstvím typickým pro SSSR a nikdo dnes neví jestli Kalašnikov vyhrál jen díky konstruktérskému umu nebo si pomáhal drobnými intrikami. AK byl stvořen jako až kovářsky zpracovaná zbraň, aby vydržel doslova všechno a aby s ním mohli zabíjet i technicky a jazykově najzaostalejší odvedenci sovětské říše. AK je opravdová všelidová zbraň, kterou může používat každý a vyrábět skoro každý. Masové nasazení socialistickým blokem a čas vzniku napomohly jeho rozšíření. AK začal žít vlastním životem. Už to dávno není jen útočná puška, ale symbol. Jméno Kalašnikov je světová značka.
PS: Dnešní text je určen spíše fandům zbraní, ale doufám, že členění textu pomohlo méně nadšeným čtenářům vybrat, co chtějí vědět. Dodatky obsahují některé detaily o mechanice zbraní. Pokud mi zachováte přízeň nashledanou u dalšího dílu: Velké pušky pro obranu velkých demokracií.
Kupodivu drtivá většina informací z článku se dá získat na internetu, ale není nad knihy: C.J.Chivers: The Gun 2010, Gary Paul Johnston, Thomas B. Nelson: The world's assault rifles 2010, Alexandr B. Žuk: Pušky a samopaly.
Dodatky.
Funkční cyklus AK47
Střelec zasadí zásobník předním okrajem do šachty, zub na zásobníku zapadá do vybrání ve zbrani, přední strana zásobníku je zasazena do zbraně. Poté zásobník sklopí k sobě, jakoby ho více nakolmí vzhledem ke zbrani, zadní strana zásobníku zapadne do záchytu zásobníku, zásobník je nasazen.Toto řešení sice vypadá jako neobratné proti tomu zásobník prostě zarazit a pak ho vyhodit samotíhou, ale je výjimečně odolné proti nečistotám. Znečištěný zásobník lze jednou rukou snadno vypáčit ven.
Střelec zatáhne za páku závěru až na doraz, přitom stlačí vratnou pružinu. Čelo závěru je nyní za ústím zásobníku. Pak střelec pustí páku závěru a ten silou vratné pružiny pokračuje vpřed. Náboj vyčnívající z ústí zásobníku stojí v cestě, čelo závěru ho vytlačí ze zásobníku vpřed do nábojové komory. Závěr doráží náboj do komory, drápek vytahovače zapadá do drážky ne dně nábojnice. Závorník ,který tvoří vlastní čelo závěru s uzamykacími ozuby, už nemůže pokračovat dál. Komora je uzavřena. Nosič závorníku se však dále pohybuje vpřed, zub na těle závorníku je veden v šikmé drážce na nosiči závorníku, tím se převede přímý pohyb na rotační. Závorník zapřený o ústí nábojové komory se pootočí na místě, kolem podélné osy, uzamykací ozuby zapadnou do vybrání v pouzdře závěru. Komora je uzamčena, závěr nyní nelze otevřít tlakem z nábojové komory, lze ho otevřít jen pohybem nosiče závorníku vzad(pákou, nebo plynovým pístem). Kladívko je v zadní poloze, s napnutou bicí pružinou, v této poloze je zafixováno spoušťovým ústrojím.Zbraň je nyní nabita.
Střelec sktiskne spoušť. Spoušťové ústrojí uvolní kladívko a to silou bicí pružiny udeří do úderníku, ten je uložen v otvoru v podélné ose závorníku, vyráží vpřed a nárazem do zápalky na dně náboje, odpálí náboj. Kanálem z vývrtu hlavně odchází část plynů k plynovému pístu, ten vyráží vzad a tlačí s sebou nosič závorníku, se kterým tvoří mechanický i funkční celek. Závorník se pohybuje opačně, než při nabití náboje do komory. Nejprve se na místě pootočí díky šikmé drážce, tím se odemkne, odpojí od pouzdra závěru a může vzad. Tlak v komoře mezitím poklesnul na bezpečnou mez. Celý závěr pokračuje vzad, drápek vytahovače stále zakleslý v drážce na dně nábojnice táhne nábojnici z komory. V oblasti výhozího okénka stojí dnu nábojnice v cestě pevný výstupek-vyhazovač. Vyhazovač je naproti vytahovači, jak do něho nábojnice naráží vypáčí ji to z drápku vytahovače a roztočí kolem příčné osy, dodá jí to impuls k vyhození okénkem ze zbraně. Závěr, již bez prázdné nébojnice postupuje k zadní úvrati aby pak silou vratné pružiny nabil další náboj do komory. Podle nastavení spoušťového ústrojí pak zůstane kladívko zachycené a zbraň pak znova vystřelí po uvolnění a dalším stisknutí spouště, nebo po uzamčení závěru kladívko zůstane volné a odpálí další náboj, zbraň střílí dávkou, dokud střelec drží spoušť.
po zhlédnutí funkčního cyklu AK 47 je čas podívat se na principiálně zcela jiný způsob uzamykání závěru stg 44
Takto vypadá zamčená sestava závěru stg 44: nahoře nosič závorníku, dole závorník. V této poloze by závorník byl zatlačen do svého lůžka v pouzdřa závěru a čelem by uzavíral komoru, a uvolnit ho lze jen vytažením nahoru
takto vypadá odemčená sestava sestava závěru Stg 44: zuby závorníku a jeho nosiče jsou do sebe zakleslé, nosič vytahuje závorník nahoru z jeho lůžka, celá sestava se uvolní a může pohybem vzad otevřít komoru.
rozebraný AKM shora dolů: horní kryt, vratná pružina, blok nosiče závorníku s plynovým pístem, nadpažbí-kryt plynového pístu, závorník, pouzdro závěru varianty AKM je vyrobeno z plechu, dále předpažbí, tyčka dole je vytěrák
Výrazně odlišná rozborka stg 44, spoušťové ústrojí v samostatném bloku, podstatně propracovanější plechové díly dané lepší úrovní tehnologie lisování.
A nakonec pro srovnání BREN-odvozený od českého vz. 26(pouzdro závěru na obrázku je zničené), i ten je výrazně jiný, než předchozí zbraně, až na pátý díl shora, což je nosic závorníku spojený v jeden celek s plynovým pístem, zub na dolní straně součásti dosti připomíná stg 44 se kterou má podobný systém uzamčení závěru. Všechny zbraně mají tedy mohutný nosič závorníku spojený s plynovým pístem a samostatný závorník jen volně spojený s nosičem
Nahoře nosič závorníku AK 47, je jasně viditelná šikmá drážka, která vede zub na závorníku, tak se dosahuje toho, že při pohybu nosiče vpřed nebo vzad se závorník pootočí a uzamkne nebo odemkne komoru.
Složená sestava závěru AK 47, na čele závorníku jsou vidět dva uzamykací ozuby, které zapadají do vybrání v pouzdře závěru, drápek vytahovače, který zapadne do drážky na dně nábojnice, uprostřed čela závorníku je vidět špička úderníku.
Závěr pušky M1 Garand, sice jde o původní zdroj inspirace pro vývoj AK 47 ale po všech přepracováních už zůstal jenom fakt, že oba závěry se uzamykají rotací a na dva ozuby. Pohyb plynového pístu se u M1 Garand se přenáší na závěr táhlem, které je spojené s plynovým pístem "operating rod"(níže)
A detail vodící drážky, která zajistí rotaci a tím uzamčení nebo odemčení závěru. Srovnejte se snímkem vodící drážky na nosiči závorníku AK 47 a jasně uvidíte stejné funkční principy obou jinak dost odlišných zbraní.
